Kateřina

Motto: Přátelství žen stojí mnohem výše než jejich láska.

Už jen poslední polibek a jít. Nešlo to. Její upřené oči ho držely. Objal ji a znovu políbil: "Musím jít, slunce také nezastavíš." Ticho. Upřený pohled. Držela ho za límec. "Pusť." Znovu ticho. "Prosím." Petra povolila sevření. "Dík," zašeptal Michal. Políbil, teď již skutečně naposledy Petru, otočil se a pomalu odcházel do údolí. V hlavě měl zmatek, rád by se vrátil, ale věděl, že už nemůže. Bál se ještě naposledy otočit. Bál se svých vlastních slz.
Ve vlaku nabyl ztraceného klidu a znovu si uvědomil jemu již tolikrát "osudnou" vlastnost: říkat vždy, když je tázán, a za každou cenu, pravdu.
Michal byl jiný než ostatní sedmnáctiletí chlapci. Žil sám - bez rodičů. Měl spoustu známých, přátel však jen hrstku. Snad proto byl jiný. Snad proto říkal vždy, co si myslí, snad proto se naučil být nenáročný a řešit své problémy sám, snad proto nedával moc najevo své city a snad proto věděl, že dokáže být Petře dobrým kamarádem i přesto, co se stalo.
Byl už podzim, listí zlátlo, den se krátil a Michal věděl, že tam musí. Neodolatelně ho to tam táhlo. Teď už si byl jist sám sebou a věděl, že to dokáže. Že dokáže, až tam bude, nejít za Petrou, byť to k ní bude mít jen pár desítek metrů. Nemohl se dočkat pátku, až skončí škola a on se bude moci vydat na cestu.
Týden uběhl jako voda, Michal doma jen vyměnil tašku za objemný batoh a už seděl ve vlaku. Před sebou papír, na který si plánoval, jak si to tam zařídí. Cesta mu uběhla rychle. Když v Semilech vystupoval, dával pozor, jestli na nádraží není ještě Petra. Nechtěl, aby věděla, že tam jezdí. Nejezdil už za ní, ale bál se, aby ho nenašla. Musel by si hledat novou jeskyni. Byla už tma, když dorazil ke vchodu. Vyndal z batohu petrolejku a polní lopatku. Když se mu podařilo lopatkou odsekat skálu natolik, aby se vstupním otvorem protáhl, zapálil petrolejku a vsunul ji do jeskyně napřed.
Jeskyně to byla téměř ideální pro jeho záměr. Když zkontroloval, zda má kouř z petrolejky kudy utíkat, vydal se hloub do jeskyně na průzkum. Měla ještě několik místností a v jedné z nich dokonce jezírko. Pojmenoval ji Kateřina. Ani nevěděl proč, ale podle něj se k ní to jméno hodilo.
Sobota mu proběhla v pracovní pohodě. Ráno se probudil, vylezl z jeskyně, zacvičil si a už se myl v jezírku. Když se ustrojil a posnídal, pustil se do práce. Z blízkého lesa natahal suché stromky, před jeskyní je opracoval a nařezal na potřebnou délku, aby si z nich mohl v jeskyni stlouci lůžko, stoličku, schůdky do dalších místností, stolek a žebřík, s jehož pomocí bude moci prozkoumat všechny kouty jeskyně. Jakmile byl s přípravou materiálu hotov, zapálil opět v Kateřině petrolejku, nanosil tam materiál a začal s úpravou svého nového obydlí. Tu a tam vydrolil lopatkou kus pískovce, aby vyrovnal plochu pod lůžkem, stoličkou či jiným nábytkem.
Po obědě mu došly hřebíky a tak už jen dodělal žebřík a vydal se na průzkum dalších místností. Jeho úžas nebral konce, když zjistil, že z jedné místnosti je slyšet Petřin zpěv. Tato místnost měla u stropu malý otvor, který zřejmě končil někde u domku, kde bydlela Petra. Rozhodl se, že si z této místnosti udělá pracovnu a hned si tam přestěhoval stoličku a stůl. Sedl si na stoličku a zaposlouchal se do Petřina zpěvu.
V jeskyni se těžko odhaduje čas a tak když pohlédl na hodinky a zjistil, že už je šest hodin, nebral jeho úžas konce. Vylezl z Kateřiny, aby nasbíral dřevo, aby měl v noci čím topit.
Zatopil, uvařil si večeři a uložil se na své nové smrkové lůžko, které přestěhoval do ložnice, kterou měl hned vedle pracovny. Dlouho ještě přemýšlel o Petře a také o tom, jak by mohl své obydlí ještě vylepšit. Brzy však usnul.
Ráno bylo krásné - venku svítilo slunce a Michal se pustil hned do práce. Dnes chtěl udělat v každé obydlené místnosti ohniště. Měl už několik místností pojmenovaných - ložnice, pracovna, koupelna, kuchyně a předsíň. Lopatkou vydrolil v podlaze vždy kruh o průměru asi šedesát centimetrů. Ke každému ohništi pak ještě připravil trochu dřeva na příští týden, aby si mohl už v pátek zatopit.
Odpoledne si sbalil už jen věci, které nebude doma potřebovat a vydal se na cestu zpět.Teď musel dávat větší pozor, protože Petra jela stejným vlakem. Měl štěstí - nepotkal ji.
V pondělí ji ve škole několikrát potkal. Dokonce se za ním stavila v jeho "poustevně".(Byla to stará umývárna, kam chodil o přestávkách užívat klidu.) Stali se z nich skutečně kamarádi. Michal si byl jist tím, že Petra o jeho cestě neví a to mu dodávalo sebevědomí. Odpoledne zašel koupit hřebíky a petrolej, aby byl připraven na pátek.
Téměř každý den potkal Petru a prohodil s ní pár slov. Ve čtvrtek mu řekla, že domů pojede pozdějším vlakem a tak věděl, že si musí dát pozor. Pátek mu proběhl jako každý jiný, jen ve vlaku musel dávat větší pozor.
Opět měl štěstí - neviděla ho. Ke Kateřině přišel až pozdě večer. Rozhrnul roští, vsunul se dovnitř a zapálil petrolejku. Tentokrát šel hned spát.
Celou sobotu zásoboval kotelnu - místnost, kterou postupně naplnil dřevem na zimu, aby měl čím topit. V neděli ráno se opět zaposlouchal do Petřina zpěvu a potom dodělával nábytek. Bylo mu krásně, i když byl sám.
Odpoledne pečlivě zamaskoval vchod do Kateřiny a vydal se na cestu domů. Zastavil se právě včas, Petra utíkala na vlak. Neutíkala proto, že spěchá, ale prostě proto, že tu byla strmá stráň a jí se nechtělo brzdit. Jakmile zmizela z dohledu, vydal se na cestu i Michal. Musel být zvláště opatrný, aby se neprozradil.
Další týden hodně znejistěl. Při rozhovorech s Petrou cítil, jako by něco věděla. Brzy se však uklidnil a v pátek se opět vydal na cestu. Tento víkend dokončil poslední úpravy jeskyně. V neděli pak zahájil těžbu a začal tvořit. Nikdy se mu odtud nechtělo. Tentokrát se snažil oddálit svůj odjezd tak, že potom téměř nestihl vlak.
Dny a týdny plynuly a Michal tam jezdil stále radši. Dokonce si našel nového kamaráda Mikuláše. Byl to jeho spolubydlící. Tento netopýr ohlídal Kateřinu, když byl Michal doma.
Když za ním do "poustevny" jednu listopadovou středu přišla Petra a zeptal se jí:"Jaký jsi měla víkend?", její odpověď ho zamrazila v zádech. Petra začala líčit, že se tam u nich dějí zvláštní věci:"Každý, víkend už někdy od září, z té díry za domem vychází krásně vonící dým." Michal se při jejích slovech díval z okna a uvědomil si, že až dokončí svoji práci, bude muset své vyjížďky omezit. Chtěl přece práci dokončit už před Vánocemi. Přál si, aby se k němu Petra vrátila, ale bál s své "osudné" vlastnosti. Byl to spíš jeho velký tajný sen.
Z myšlenek ho vytrhl až zvonek označující začátek hodiny. Ani si nevšiml, že Petra už odešla.
Tři týdny trvalo, než dokončil své dílo. Pracoval na něm každý víkend ve dne i v noci. Chtěl být hotov dříve, než napadne první sníh.
Jednou, když v pátek přijel, ten víkend měl vše dokončit a dále sem nejezdit, všiml si podivného chování Mikuláše. Při prohledání Kateřiny našel v ložnici krásnou ovčí kůži. Udivilo ho to, ale překvapivě ho to nějak neznepokojilo.
V sobotu se mu podařilo dokončit své dílo. Pracoval pouze podomácku vyrobenými nástroji. Jeho štěstí však neznalo mezí, vždyť před ním stálo dílo, do kterého vložil celé své srdce.
Večer se ještě naposledy vykoupal v jezírku, naposledy se navečeřel a šel spát. Ráno se probudil velmi brzy, zaslechl jakýsi šramot. Když pak rozsvítil, nikdo tam nebyl, jen kouzelná vůně se táhla z kuchyně. Jeho úžas nebral konce, když uviděl plápolající oheň a prostřený stůl. Znejistěl a začal přemýšlet, je-li možné, aby za tím vším byla Petra. Ne. Nebylo to možné.
Mikuláš ho vytrhl z myšlenek. Pověsil se mu na svetr a spokojeně usnul, když Michal snídal. Potom Michal opatrně vstal a pověsil Mikuláše na poličku. Uklidil nádobí a sbalil si věci na cestu. Ještě vyběhl ven a natrhal kytičku. Tu pak položil na stolek v kuchyni, rozloučil se s Mikulášem a vydal se na cestu domů. Dnes šel dříve, bál se, aby Petra poslední den neodhalila jeho cesty.
Doma už se pomalu začal připravovat na Vánoce. Tento rok totiž bude trávit štědrý den i Silvestra v Kateřině s Mikulášem.
Bylo pondělí, začátek prosince a začal padat sníh. Michal stál u okna v poustevně, když k němu přišla Petra. Byla krásná, tak zvláštně krásná, jinak než jindy. Povídali si o bylinkách a Michal opatrnými otázkami zkoumal, co vše Petra ví o jeho cestách. Brzy dospěl k názoru, že nic.
Zazvonilo, Petra ho jen letmo pohladila po vlasech a odešla do své třídy.
Už jen dva víkendy ho dělily od Štědrého dne. Bylo to nekonečných čtrnáct dní. V těchto dnech velmi často rozezníval struny svého sladkého dřeva.
Po oba víkendy ho neopouštěla myšlenka na Petru. Od jejich posledního setkání mu stále více chyběla. Zvláště když byl sám. Stále se mu vybavoval ten mráček ve tvaru medvíděte, který viděl, když od Petry tenkrát odcházel. Ale pokaždé nakonec hrábnul do strun a začal zpívat. Poslední dobou vůbec rád zpíval. Ve škole nemohl a tak si alespoň pískal. Zpíval a pískal většinou veselé písně. Byl rád, že má takovou kamarádku jako je Petra. V duši však stále toužil po její lásce.
Skončila poslední vyučovací hodina v roce. Michal počkal na Petru, aby jí popřál hodně štěstí do nového roku. Nečekal dlouho a když Petru uviděl, měl takový zvláštní pocit, takový krásně zvláštní pocit. Popřál jí, jak měl v úmyslu, a chystal se jít na autobus. Nepustila mu ruku:"Počkej." Zastavil se a pohlédl jí do očí. V ten okamžik se mu v srdci rozhořel plamen. Její oči se totiž leskly jako hladina jezírka v Kateřině. Stále ho držela za ruku:"Kdybys byl sám - přijeď." Přikývl na důkaz díků. "Tak už pojď." řekla Petra a táhla Michala za ruku. Ten se nenechal dlouho pobízet a tak je bylo možno po dlouhé době vidět, jak jdou ruku v ruce k nádraží. Než se rozešli, dostal Michal ještě pusu. Toužil po tom, ale nečekal to. Snad proto zůstal jako omámený a vnímal jen padající vločky. Nevěděl, jak dlouho tam stál. Když procitl, Petra už tam nestála a do autobusu nastupovali poslední lidé. Nastoupil a znovu se zasnil.
Netrvalo dlouho a byl tu Štědrý den. Michal sbalil cukroví, které si upekl, láhev dobrého vína a kytaru a vydal se na cestu. Ve vlaku pak přemýšlel, kudy ke Kateřině půjde, aby nezanechal ve sněhu mnoho stop. Rozhodl se pro cestu lesem. Bylo to dost riskantní, do lesa bylo totiž vidět od Petřina domu.
Měl opět štěstí, podařilo se mu projít lesem nepozorovaně. Blížil se večer a tak v jeskyni vzal připravenou mrkev, jablka a kousky loje a vydal se do lesa ozdobit zvířatům vánoční stromek. Sám se pak vrátil do Kateřiny, sedl si do pracovny, povečeřel a začal hrát na kytaru a zpívat své oblíbené písně. V jeskyni už bylo krásně teplo, když odcházel do semilského kostela na půlnoční mši. Tam se to stalo - uviděl Petru. Stála o tři lavice před ním. Michal se vytratil ještě před koncem mše a tajně doufal, že si ho Petra nevšimla.
Mezi Štědrým dnem a Silvestrem Michal z Kateřiny vyšel asi jen dvakrát. Potravin i dřeva na topení měl dostatek a o zábavu měl také postaráno. Započal s prací na svém druhém díle a když byl unaven, zazpíval si při kytaře. Mikuláš, jako každý správný netopýr, celou zimu prospal u stropu v kotelně.
Silvestrovský večer se blížil závratnou rychlostí a Michalova touha jít za Petrou sílila každou minutou. Odolal. Připravil si slavnostní večeři, zahrál ještě několik písní a půlnoc byla tu. Otevřel láhev vína, nalil si sklenku, popřál v duchu všem přátelům a lidem dobré vůle hodně štěstí. Připil jim na zdraví a chopil se sladkého dřeva. Opět se dostavila touha po blízkosti Petry.
Ani ve snu ho nemohlo napadnout, co se děje jen pár metrů nad ním. Petra totiž také zatoužila po jeho přítomnosti, vyšla před dům, aby se pokochala krásou hvězdné oblohy, která tu noc byla obzvláště kouzelná. Už se chystala jít zpátky, když si uvědomila, že to, co slyší, není jenom šum lesa, že je v tom něco zvláštního, krásného. Něco, co zatoužila poznat, čemu zatoužila přijít na kloub. Zašla tedy domů, důkladně se oblékla, aby nenastydla, a začala pátrat po zdroji toho nádherného zvuku. Když zjistila, že je nejlépe slyšet v místech, odkud teď stejně jako dříve vycházel ten krásně vonící kouř, vrátila se domů, aby se zeptala otce, jestli není v okolí nějaká jeskyně. Ten se však jen velmi tajemně zatvářil: "Možná že je, možná že není." Petra tedy věděla, že je a vydala se znovu za tím krásným zvukem.
Už se pomalu rozednívalo, když promrzlá, od větviček poškrábaná Petra objevila vchod do Kateřiny. Nevěděla, kdo tam hraje, a to její touhu poznat ho stále stupňovalo. Opatrně se protáhla vchodem a s velmi zvláštním pocitem se pomalu přibližovala k místnosti, odkud zněla ta okouzlující tajemná hudba.
Stála na prahu místnosti, ve které Michal hrál: "Michale." Vyděšeně na ni pohlédl. Odložil kytaru a nekonečně dlouho vstával. Přiložil na oheň pár polínek. "Tak přece jsi mne našla." řekl a v hlase byla slyšet radost i trochu rozpaků. Přišla k němu. Chvíli mu hleděla do očí, pomalu ho objala a něžně políbila. Měl v hlavě zmatek. Před přívalem polibků stihl jen zašeptat: "Díky pane..." Pak už se jen líbali a vyprávěli si o svých životních cestách za těch pár měsíců. Petra si najednou všimla Michalova výtvoru. Byl to stejný vlčák, jakého měla doma, jenže tenhle byl z pískovce. Michal jí tedy přiznal, že tam nepřestal jezdit a vyprávěl, jaké obtíže mu činilo se před ní celou tu dobu skrývat. Pohladil ji a při tom si všiml, že je od sněhu celá mokrá.
Když se vrátil z kotelny, kam šel pro dřevo na oheň, aby Petra nenastydla, jeho úžas nebral konce. Petra byla zalezlá v jeho spacáku a kolem ohniště bylo rozloženo její šatstvo. Když na ní pohlédl, musel se usmát. Její pohled byl tak kouzelně nevinný. Přiložil, přinesl z vedlejší místnosti sušáky, na které jí pověsil šatstvo, a přisedl si k ní. Tiše zašeptala: "Pojď si ke mně lehnout, povíš mi to až ráno." Jen se zasmál: "Vždyť už je ráno, miláčku." Svlékl se a lehl si k ní do spacáku. Něžně ji objal a...

Probudili se téměř současně. Bylo už odpoledne a tak se rychle umyli, ustrojili a chystali se připravit snídani. Jejich úžas nebral konce, když v kuchyni už bylo prostřeno, prostřeno pro dva. Protože už měli hlad, moc nad tím nepřemýšleli a pustili se do jídla.
Venku bylo moc pěkně, sníh se třpytil sluncem a křupal při každém kroku. Před Kateřinou byly vidět stopy a tak se po nich vydali. Vedly přímo k domku, kde bydlela Petra. Bylo zřejmé, že v té kůži a snídaních v jeskyni měl prsty Petřin otec.