Oheň

Motto: Nejkrásnější je život největších nadějí.

"Další nudný týden před sebou," pomyslel si Jirka, když si jednu jarní neděli balil věci na internát. Odložil právě složenou košili, vzal do ruky kytaru a pohladil její struny. Jeho písně byly plné jara, lásky, krásy i touhy. Byly krásné, byly o ní, o Jahůdce. Byly psány v den, kdy ji poznal. Vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje a tak ji, jen tak pro sebe, pojmenoval Jahůdka. Vždy, když je hrál, vzpomněl si na ni, na její krásné oči, na její vlasy i na její plná ňadra. Vzpomněl si na den, kdy ji ve škole poprvé potkal. Nesla hromádku učebnic a rozsypala je. Pomáhal jí je sebrat. Neřekl tenkrát jediné slovo a ona také ne. Jen ten její okouzlující úsměv. Úsměv, který již nikdy nevymizí z jeho srdce. "Pojď už na oběd," volala na Jirku maminka. Odložil tedy kytaru a odebral se ke stolu.
Po obědě ještě chvíli hrál, pak si dal kytaru do pouzdra a vydal se na cestu na internát. Usedl do vlaku, vyndal kytaru z pouzdra a zasněně začal hrát. Ani si nevšiml skupiny vandráků, která si k němu během jeho produkce přisedla, hrál vždy se zavřenýma očima. Dohrál písničku a vandrácké UMÍ ho přimělo otevřít oči. Chvíli vyjeveně koukal. "Hraješ moc pěkně, já jsem Mrkvička," řekla jedna z nich a podala mu ruku. "Já jsem Bobánek, já Konvalinka, já Pískovec," ozývalo se ze všech stran představování. "Já jsem Jirka," odpověděl s úsměvem. "Ty písničky si píšeš sám?" zeptal se ho Pískovec. "Ano, snažím se v nich vyjádřit své sny." V takovémto přátelském hovoru jim uběhla cesta velmi rychle. Nové Město nad Metují se blížilo rychlostí vlaku. Jirka dal kytaru zpátky do pouzdra, z každým se rozloučil a vystoupil. Zamával Tlupě přírodnin, jak si parta říkala, a šel na internát.
Ráno pršelo a tak není divu, že se mu nechtělo vstávat. Stále si říkal "Ještě chvilku, ještě pět minut." Když ho pak spolubydlící Honza vzbudil ve čtvrt na osm, zavládl na pokoji chaos. Peřina odlétla severozápadním směrem a Jirka vyběhl na jihozápad do umývárny. Do školy přiběhl se zvoněním na první hodinu. Den stál, stejně jako ráno, za houby až do oběda. Do okamžiku, kdy uviděl u sousedního stolu Jahůdku. Chvíli ji pozoroval. Pak vyndal z kapsy kousek papíru a tužku a začal psát další písničku. V těchto chvílích, při pohledu na ni, nacházel nejvíc inspirace. Tyto písně byly jeho vyznáním, byly mu vším. V jejích rtech, vlasech, očích i úsměvech nacházel mnoho inspirace pro své písně. Všimla si ho. Její pohled a úsměv byl přímo andělský. Napadaly ho stále nové verše, až z toho vznikla tato píseň:
Sen
Mám strach se tě dotknout,
že rozplyneš se mi.
Jsi lehká, jsi křehká,
jsi půvabná, jsi snad.
Jen vítr se tě může dotýkat.
Jen jarní vítr lehký a voňavý
ten ti svými prstíky
po tvé kůži,po tvých vlasech
může hrát.
Rád z jara naslouchám
jeho hraní jak na klavír
ten dech tvůj jemný přijímám
je to krásné je to snad.
Snad není to jen krásný sen
že existuje tento den
kdy člověku je nádherně.
Ani se pořádně nenajedl. protože zazvonilo a musel do třídy. Stále myslel na ni. Na to, jaká je. Ve svých snech ji mnohokrát viděl kráčet po jeho boku a z jejího pohledu zářilo štěstí. Cítil k ní lásku, vlastně to ani nebyla láska, bylo to něco mnohem vznešenějšího. Mnohokrát, když se na chodbě bavil se svými kamarády a jejich děvčaty, se k nim přidala. Její příchod mu bral řeč, nedokázal k ní promluvit, nedokázal říci jediný vtípek, jen úsměv zbyl na jeho tváři. Její pohledy určené jemu jakoby se snažily vyjádřit její cit. Jirka rád pročítal její pohledy a vždy ji odpovídal také pohledem. Jejich oči mluvily řečí zamilovaných, ústa však byla němá. Jeho láska k ní sílila den ze dne. A ona, jakoby to cítila, ale nebyla si svými pocity jistá, a tak stále čekala. Jirkova touha plodila mnoho písní,k nimž se ubíral ve chvílích samoty. Jeho písně byly vlastně vyznáním lásky k ní.
Čas plynul jako voda v horské bystřině a čas květu jejich vztahu se přiblížil. Všechno má svůj čas a teď byl čas pro opylení jeho tolik hýčkaného květu, čas pro Jirkovo vyznání. Nepoznal to, nepoznal, že když nevyjeví Jahůdce své city teď, už k tomu nebude mít nikdy příležitost. Sešit jeho písní se plnil každým dnem. Stále si říkal "Dnes jí to řeknu." nikdy to však nedokázal, její pohled mu bral řeč. Stejně tak jako každý květ jednou odkvete i Jahůdčiny pohledy začaly pomalu vyhasínat. Jirka z toho byl nešťastný a stále přemýšlel, kde udělal chybu. Ničilo ho to. Jeho sešit písní byl už plný.
Byl konec května. Jirka seděl v okně svého internátního pokoje a vybrnkával na kytaru jednu ze svých písní. Náhle přestal hrát a po tváři mu začaly stékat slzy. Viděl totiž něco, co ho zdrtilo úplně. Viděl Jahůdku líbat se v podloubí s nějakým chlapcem. Zavřel zpěvník, slezl z okna, uklidil kytaru a se zpěvníkem pod paží a slzami na tváři vyrazil do blízkého údolí. Bylo to jeho "posvátné" místo. Odložil zpěvník, rozdělal oheň a když se oheň pořádně rozhořel, vložil do plamenů zpěvník, jediného svědka jeho první a poslední lásky. Díval se do plamenů olizujících modré desky. Díval se za ním, pozoroval jeho odchod, oheň už dohořel a Jirka stál nad ohništěm a plakal. Vyšel měsíc, otočil se a s pocitem nekonečné prázdnoty odcházel...