Schody

Motto: V lásce zažijete nejkrásnější okamžiky na schodech.

Matěj docvičoval poslední sérii, když se otevřely dveře posilovny. Dívka, která stála ve dveřích, okamžitě upoutala jeho pozornost. Zaplatila a začala se rozcvičovat. Jejich pohledy se setkaly. Uklidil činku na místo a pokračoval ve cvičení na stroji. Jeho oči hltaly její krásné tělo i dlouhé vlasy. Brzy docvičil a chystal se odejít. Jejich pohledy se ještě na okamžik setkaly. Celou cestu domů na ni myslel. Probudila v něm něco zvláštního, něco velmi krásného. Ten večer usínal a přál si, aby ji ve středu v posilovně zase potkal.
Stalo se. Přišla pět minut po něm. Byla krásnější než v pondělí a neustále se usmívala. Netrvalo dlouho a byl pevně rozhodnut. Dnes na ni počká. Cvičení mu dnes rychle uběhlo. Vypil ještě vitamínový nápoj a šel se převléknout. Po čtvrthodince vyšla ona.
"Počkej kotě" řekl a opustil svůj úkryt ve stínu. Zastavila se. Otočila se a počkala, až přijde blíž. "Nejsem kotě" řekla uraženě. "Promiň nevím, jak se jmenuješ. Já jsem Matěj," snažil se omluvit. "Já Lucka , co mi chceš" zeptala se a její hlas byl už vlídnější. Matěj najednou nemohl nalézt vhodná slova. Mírně sklopil oči: "Nešla bys se mnou zítra do kina ?" "Proč ne. Ale teď promiň - pospíchám. Tak zítra v šest tady." Na rozloučenou se ještě usmála a už utíkala domů.
Druhý den nemohl Matěj dospat. Ve škole byl jako vyměněný, nedával pozor a nevnímal učitele ani své kamarády. Odpoledne byl doma jako na trní. Připraven k odchodu byl už ve čtyři hodiny. Každá další minuta čekání zvyšovala jeho muka. Trpěl, každý pohled na nekonečně se vlekoucí ručičky nástěnných hodin ho sužoval. V duchu už byl s ní, a přesto nevěděl, co jí řekne, až bude skutečně s ní. Věděl, že nemůže přijít ani o minutu dříve ani později. Jeho hrdost mu to říkala, proto to tak muselo být.
Konečně přišel čas jeho odchodu. Nervózně se podíval do zrcadla. Podpaží ještě navoněl jemnou vůní, prohrábl hřebenem své na ramena splývající vlasy, zamkl za sebou a vykročil. Šel pomalu - rozvážně. Působil klidným dojmem, opak byl ale pravdou. Ruce se mu začaly potit a mysl pracovala na plný výkon.
Když došel na místo, už tam byla. Dívala se na druhou stranu. Polkl naprázdno. Přišel k ní. Otočila se: "Ahoj." "Ahoj" odpověděl a usmál se. "Tak půjdeme, ne?" řekla a zavěsila se mu zcela nečekaně za rámě. Polilo ho krásné horko a na čele mu vyrašily krůpěje studeného potu. Byl nevýslovně šťastný. Cestou Lucka několikrát uklouzla na ušlapaném sněhu, ale Matěj ji vždy stihl zachytit.
Do kina přišli deset minut před začátkem představení. Matěj už lístky měl a tak si pouze odložili v šatně a zaujali svá místa. V sále zhaslo světlo a na plátně se začaly odvíjet první okamžiky Šakalích let. Matěj vzal Lucku za ruku. Podívala se na něj svýma modrýma očima a pohladila palcem hřbet jeho ruky.
Film skončil. Lidé odcházeli a ti dva se stále drželi za ruce. Z kina odcházeli poslední. Šli mlčky, až po chvíli se rozhovořili. Nejdříve mluvili o filmu a potom o sobě. Matěj doprovodil Lucku domů. Poděkovala mu za pozvání a zavřela za sebou dveře. Otočil se a s hlavou v oblacích odcházel zimním večerem domů.
Sešli se až v pondělí v posilovně. Matěj tam byl dřív, už měl půlku odcvičenou, když přišla Lucka. Pozdravil ji a cvičil dál. Když docvičil sérii, přišla k němu a zašeptala: "Počkej dnes na mě." Srdce mu poskočilo radostí a mysl se začala zabývat otázkou proč.
Docvičil a usadil se v baru. Objednal si fantu s ledem a začal prohlížet časopisy s fotkami kulturistů. Dlouho to nevydržel, pokaždé mu zrak nakonec sklouzl na ni. Dopil a šel se převléknout. Pak se ještě vrátil do baru. Objednal si ještě jednu fantu. Lucka už docvičila. Přišla k němu a upila mu ze sklenice. Udiveně na ni pohlédl. "Počkáš tady na mě, než se převléknu ?" zeptala se. Mlčky přikývl a obrátil lhostejně list časopisu. Zavřely se za ní dveře. Věděl, že ta lhostejnost byla marná, že stejně musela poznat co mu táhne hlavou. "Tak už pojď" ozvalo se od dveří. Zaplatil, poděkoval a odešel. Vyšli ven. Padal sníh a vál studený vítr. "Nepůjdeme zítra zase do kina" zeptala se a hodila po něm sněhovou kouli. Netrefila. "Proč ne" odpověděl a sehnul se pro sníh. Mířil lépe - zasáhl do ucha. Přiběhl k ní a chtěl ji očistit od sněhu. Nechala ho, až přijde blíž a omyla ho. "Vzdávám se" křičel, když mu tál za krkem sníh. "Měkoto." usmála se a zasypala ho sněhem. "Ty mě budeš nazývat měkotou. Ještě se uvidí, kdo bude prosit za odpuštění." uhnul se letící kouli, doběhl Lucku, přimáčkl ji ke zdi a dvakrát umyl sněhem "Tak už se vzdáš?" "Ne." Omyl ji potřetí. "To nemá cenu - vzdávám se." Vytáhl z kapsy fixu, odhrnul jí vlasy a ze zadu jí na krk napsal: JSI KRÁSNÁ. "To máš, aby sis pamatovala, že se nemáš pouštět do boje se silnějším." "Co jsi mi tam napsal, řekni mi to, prosím." "Jsi celá zmáchaná, utíkej domů, nebo tady nastydneš." "Tak ahoj, ale zítra mi to řekneš, že ano." "No, budu o tom přemýšlet. Měj se fajn." usmál se. Vítr se ustálil, a tak se mu šlo domů dobře.
Přišel přesně. Nebyla tam. Čekal na ni. Po půl hodince, když ho začaly napadat ty nejčernější myšlenky, přišla. Chtěl jí vynadat, ale nedokázal to. Byla tak nevinná. "Ahoj. Promiň, ujel mi autobus." pohladila ho pohledem. "Ahoj." "Kino už nestihneme, nechceš zajít ke mně?" Rázem zapomněl, jak před chvílí mrznul: "Proč ne." "Tak pojď," vzala ho za ruku a vydali se na pouť zimním podvečerem.
"Dáš si lipový, nebo šípkový čaj?" zeptala se, když se v předsíni zouvali. "Dík, lipový." Zavedla ho do obýváku a usadila do mohutného křesla. Po chvíli přinesla čaj a usadila se na ovčí kůži před křeslem. Ovanul ho její parfém svojí dráždivou vůní. "Můžu k tobě tam dolu" zeptal se a upil z hrnku. "Tak pojď, když o to tak stojíš" trošku se uskromnila. "Už mi řekneš, co jsi mi napsal na krk?" "Ne - je to moc tajné" zašeptal. Chvíli se bavili o všem možném, o knížkách v Lucčině knihovně, o asijských rituálech pití čaje a podobně. Prohlíželi si její fotografie z dětství a poslouchali Beatles, když se Lucka zastavila: "Nechtěl bys přijít na Silvestra, naši jsou v práci celou noc." Úsměv se vytratil z jeho tváře. Postřehla to: "Co se ti stalo, proč jsi najednou tak smutný?" "Nejde to, nemůžu, nemůžu přijít." "Proč ne, co se stalo?" Pohlédl jí přímo do očí: "Mám tě rád." "A proto to nejde, vždyť já tebe vlastně taky" naopak oči sklopila. "Nejde to - ty jsi královna diskoték a já lesní muž - byla bys' se mnou nešťastná." Dohrála kazeta. "To přece není možný vždyť to bylo takový krásný a teď má být konec?" ptala se sama sebe. " Rozum mu říkal NE, srdce však ANO. Naklonil se k ní a odhrnul vlasy. Zvedla hlavu. Políbil ji na čelo. Její ruce ho objaly. Políbila ho na rty. Nastalo krásné ticho. Ticho plné polibků, které přikládaly na plamen jejich lásky. Zastavil se: "Tak já tedy přijdu." "To jsem ráda." Políbil ji: "Je mi to moc líto, ale budu už muset jít." "Přijď v osm." dala mu pusu.
Silvestra bylo ten rok v pátek. Matěj se nemohl dočkat. Půjčil dvě videokazety, aby měli na co koukat, a koupil láhev dobrého sektu.
Pátek tu byl dříve, než se nadál. Naposledy uhrábl vlasy hřebenem a přejel tvář holícím strojkem. Pohlédl na hodinky a vydal se napospas kouzelné noci. Zazvonil dvakrát krátce, jak bylo jeho zvykem, a čekal. Už slyšel, jak běží dolů po schodech. Otevřela. Byla krásná. Políbil ji: "Ahoj." "Ahoj" pozvala ho dál. Odložil bundu: "Dej to vychladit." dal jí láhev. Odběhla ji dát do lednice. Šli po schodech nahoru do obýváku. Chytil ji za její krásné boky. Otočila se a políbila ho. Natáhl nohu dozadu a zhasl světlo. Všiml si třpytu jejích očí. Opatrně rozepínal knoflíčky její halenky. Vsunula mu ruku pod triko a její prsty si začaly hrát s chloupky na jeho hrudi. Matěj rozepnul poslední knoflík. Rozepnula si ještě knoflíky na rukávech halenky a natáhla ruce. Halenka z ní sklouzla a zůstala viset na zábradlí. Matějovy polibky začaly skrápět její krk a ruce zápasily se zapínáním podprsenky. Stáhla z něj triko a pomohla mu s podprsenkou. Vyvalil oči na její krásná ňadra. Přitiskla ho k sobě. Bylo na ní vidět, že chce něco říct, ale mlčela. Povolila sevření. Hladila ho a on ji. Jeho ruce směřovaly stále níž a níž, až se dotkly zipu kalhot. Znovu ho k sobě přivinula, tentokrát mnohem silněji: "Buď opatrný - je to poprvé." "Mám tě rád." řekl a rozepnul jí kalhoty. Pomalu sklouzly po jejích krásných bocích dolů. Po chvíli udělala Matějovi totéž. Vzájemně se zbavili i posledního zbytku oděvu. Bylo to tak krásné a vzrušující - sami dva a úplně nazí. Líbali se všude. Lucka pomalu tála pod doteky Matějových rtů a rukou. Pohlédla na Matěje. Usmál se a...

"Bylo to krásný - moc krásný." řekla Lucka, když sbírala po zábradlí svoje šatstvo, a políbila Matěje na tvář. Něžně ji oblékal a ona zase jeho. Trvalo jim to hodně dlouho, protože polibky je stále zdržovaly.
Konečně došli do obýváku. Pohled na hodiny je rozesmál - bylo za deset minut půlnoc. Lucka došla pro vychlazený sekt. Matěj přesně o půlnoci otevřel sekt a nalil do sklenek. Vzali sklenky. "Jsem s tebou šťastný." "Ať je to bez následků." Usmála se Lucinka. Napili se a odložili sklenky. Sedli si na gauč a pustili video. Chvíli se dívali, ale pak Matějovy ruce opět zabloudily k Lucčině poprsí. Vzala dálkové ovládání a vypnula video. I její ruce byly tentokrát smělejší. "Jak na Nový rok, tak po celý rok." usmála se, když se její ruka dostala tam, kam chtěla. Zanedlouho byli opět nazí. Přivinula ho k sobě...

Přišlo jaro. V kalendáři ještě nebylo, ale v přírodě ano. Venku poletovaly první včelky, kvetly kočičky a Matěj se začal chystat na první vandr. Vyndal ze skříně usárnu a balil spacák. Zazvonil zvonek. Byla to Lucka. Hned ve dveřích si padli do náruče. Tak to bylo pokaždé, když se jeden stavil u druhého. Pozval ji dál. "Právě balím - zítra zase vyrážím ven." "Matěji." "Ano Sněženko." pokračoval v balení. "Vezmeš mě s sebou? " Nevěřícně na ni pohlédl: "Ty bys chtěla?" "Ano." "Tak si skoč domů pro spacák." Políbila ho a odběhla. Po chvíli se vrátila se spacákem. Matěj mezitím připravil ještě jedenu batoh a stihl si přebrousit nůž. Vzal její spacák: "Pojď se dívat." Klekla si vedle něho a dívala se. Sbalil a zase rozbalil "Teď ty." Až na drobné chybičky se jí to podařilo. Políbil ji a uložil batohy ke dveřím. "Kam bys chtěla." "K oblakům." usmála se. "Nechám to na tobě - vložím svůj osud do tvých rukou." "Co bys řekla, kdybychom jeli do Prachovských skal. Mně se tam vždycky líbilo. - Pojď, ještě musíme nakoupit potraviny na cestu."
Koupili chleba, gulášovou polévku a vepřovou konzervu. "Pojedeme hned po škole - souhlasíš?" "Ano." "Tak ve čtyři u vlaku." Políbil ji na rozloučenou, popřál dobrou noc a rozešli se do svých domovů.
Lucka byla ve škole jako na trní, věděla, že dnes mu to už musí říct a byla z toho docela na rozpacích. Červenala se už předem.
Oba přišli na nádraží přesně. Matěj koupil jízdenky a už seděli ve vlaku. Z nádraží zamířili přímo do skal. Prohlédli část skalního města, navečeřeli se a zalezli do spacáků. Bylo už pozdě - svítily hvězdy. "Matěji, spíš?" ozvalo se po chvíli ticha. "Ne." "Můžu k tobě." zeptala se Lucinka. "Tak pojď." Odpověděl Matěj a rozepnul spacák. Vlezla si k němu. Byli tam trochu namáčknutí,ale vůbec jim to nevadilo. Dívali se na hvězdy, když Matěj řekl "Takhle ve dvou je to moc krásný, cítit tvůj dech" "Ve třech." skočila mu do řeči Lucka. Chvíli se ještě díval na hvězdy. Náhle se zarazil "Jak to myslíš, ve třech?" Pohlédl jí do očí. Usmála se "Vzpomínáš na Silvestra?" Znovu vzhlédl ke hvězdám "Je to jistý?" "Ano." Usmál se. Krátce se odmlčel. "To je nádhera." Políbil ji. I přes svoji značnou délku se nacpal do spacáku a přiložil jí ucho na břicho. Po chvíli vylezl: "Bude to pěknej řízek, po tatínkovi." Objala ho. Příval polibků jim sebral řeč. "Od teďka žádné vandry, žádná posilovna, hezky učit se k maturitě, je to jasné - maminko?" "Však ty také - tatínku." políbila ho. Byla už skoro půlnoc, a tak není divu, že usnuli. Tu noc bylo slyšet z palouku pod skalami spokojené a šťastné oddychování dvou mladých, budoucích rodičů.