Mitsubishi

Marek seděl ve vlaku, poslouchal dunění pražců a myslel na Janu. Léta ji měl rád, ale vždy se k ní choval jako dobrý kamarád, protože věděl, že má kluka. Až dnes, ve slabé chvilce, jí přiznal, co k ní skutečně cítí. Okamžitě si uvědomil své selhání a očekával rezolutní NE. Jana ale reagovala úplně jinak: "Podle toho, jak se ke mne chováš a jaké mi píšeš dopisy, máš šanci." "Proč? Proč to řekla? Má přece kluka," táhlo mu hlavou a nevěděl, co si o tom má myslet. Byl nešťastný - nevyznal se sám v sobě. Nevěděl, jestli Jana neví, co chce, anebo to ví naprosto přesně. Teď na tom nezáleželo, vracel se na vojnu a kdo ví, kdy se zase setkají. Nejspíš až bude mít Jana po maturitě. Asi to tak má být.
Často na ni myslel. Když byl ve službě, když seděl u jídla i když jen tak ležel na posteli a díval se z okna. Myslel na to, jak se k němu bude Jana chovat, až k ní přijede. Sám nevěděl, co jí řekne.
Mnohokrát se také zabýval manželstvím. Přemýšlel, jaká bude jeho rodina, kolik bude mít dětí a podobně. Nikdy to však nebylo v souvislosti s Janou.
Musel se rozesmát nad Janinou otázkou. Kdysi se ho Jana v dopise ptala, jaké má životní cíle, a on jí odpověděl: "Postavit dům, zplodit syna a zasadit strom." Při poslední návštěvě se ho zeptala, co by dělal, kdyby se mu narodila dcera. Odpověděl, že by dělal děti, dokud by se mu nenarodil syn.
Bylo za deset minut půl třetí ráno. Marek seděl u stolku dozorčího a díval se oknem na rozlehlé pláně táhnoucí se k obzoru ozdobené měsíčním třpytem. A v této chvíli se v Markově hlavě zrodila myšlenka, která mohla znásobit jeho šanci u Jany. Měl čtrnáct dní čas a to mu stačilo k tomu, aby stihl všechno zařídit.
Objednal si v půjčovně auto, v květinářství osmnáct růží a na posádce vycházku na ten den do šesti hodin do rána. Teď už jen toužebně očekával.
Konečně se dočkal. Dvacátého května ráno vyběhl z postele a hned si všechno připravil, aby mohl odpoledne vyrazit za Janou co nejdříve. Oholil se, umyl, nasnídal a ujal se svých povinností.
Na rozkaze, který byl ve tři hodiny odpoledne, už stál ve vycházkové uniformě. Hned po jeho skončení popadl vycházkovou knížku a pospíchal na autobus do Ústí. Tam si v půjčovně vyzvedl objednané Mitsubishi, v květinářství růže a už uháněl nekonečných dvě stě osmdesát kilometrů za svou láskou. Bylo sucho, a tak se mu jelo dobře. Ze šesti reproduktorů se linuly melodie písní skupiny Nerez.
Krátce po dvacáté hodině zazvonil u Jany na zvonek. Přišla otevřít její matka. "Dobrý večer, Jana je doma?" zeptal se zdvořile. Janina matka se při pohledu na růže jen usmála, "Počkej, já ji zavolám."
Přišla Jana. "Vše nejlepší k narozeninám," řekl Marek a podával jí růže. "Díky, pojď dál," zjevně ji Markova návštěva překvapila. "Co si dáš? Kávu, čaj?" zeptala se, když oba usedli do křesel v obývacím pokoji. "Díky, kávu. Ještě mne čeká cesta zpátky. Vycházku mám jen do šesti do rána. Jana přinesla oběma kávu a znovu se usadila v křesle, "To jsi jel takovou dálku jen kvůli mně?" "Ne, kvůli těm růžím, aby mi tam nezvadly," odpověděl Marek a začal se smát. "Ani nevíš, jakou jsi mi tím udělal radost," řekla Jana. Dlouho si povídali o všem možném. Pak se její pohled přesunul z Marka na hladinu kávy v šálku, který držela v rukou. Markův pohled zamířil k oknu. Nastalo ticho. Po chvíli se jejich pohledy setkaly a na tvářích obou se objevil tajemný úsměv. Dlouho se na sebe dívali a usmívali. Nikomu se nechtělo přerušit to krásné ticho a tak to udělala až kukačka z hodin visících na stěně kukající půlnoc. "Už pojedu, abych nemusel spěchat," řekl Marek, dopil kávu a pomalu se zvedl z křesla. Jana ho následovala. Doprovodila ho až k autu. Naposledy jí pohlédl do očí a chystal se usednout za volant. "Počkej," chytla ho Jana za ruku a otočila k sobě. Jemně ho políbila na rty. "Díky Jano - díky za všechno," odpověděl šeptem Marek a usedla za volant. Do přehrávače vsunul kazetu František od bratrů Nedvědových, kterou mu Jana půjčila. Nastartoval, zamával Janě a vydal se na cestu zpátky.
Bylo krátce po půl druhé, když z reproduktorů zazněla jedna z Markových oblíbených písniček: "Tak od dneška vím, jak zavíráš oči, když pusu ti dávám, jak otáčíš hlavu, všechno už víš..." Marek usnul... Naposledy. Už nedojel.
Svítilo slunce a nad hlavami přátel a příbuzných, kteří přišli Marka vyprovodit na cestě poslední, poletovali rackové. Jana tam nebyla. Přišla, až když už tam nikdo nebyl. Položila kytici na hrob a začala plakat. Chvíli tam stála a vítr ochlazoval její slzami smáčenou tvář. "Chybíš mi," otočila se a pomalu, stále se slzami v očích, odcházela.