???

"Tak, konečně padla," pomyslel si osamělý oční optik Antonín Kylián, když za sebou zamykal svůj obchod v centru města. Dnes, navzdory svým až nepřirozeně pravidelným zvyklostem, nepůjde nejprve nakoupit a potom do kavárny. Už od rána nosí v hlavě myšlenku, která mu nedovolí soustředit se na nic déle než pět minut. Napadla ho, když ráno listoval novinami a pročítal sportovní rubriku. Ve výsledkové listině mistrovství republiky v lehké atletice uviděl jméno, které znal, ale nemohl si vzpomenout odkud. Celé dopoledne marně pátral ve své paměti, nakonec si vzpomněl. Jak dlouho už ji neviděl? Sedm let? Ne, tak dlouho to určitě ještě není. Pět let? Ano, pět let, to by tak odpovídalo. Vždyť na tom nezáleží. Jen samota se stala trošku tíživější. Po kolikáté už?
Je to šílené, ale zkusit to musí. Nemá co ztratit. V internetové kavárně XT ho přivítal úžas servírky Ivany. "Dnes nějak brzy pane Kylián, kávičku si dáte jako obvykle," snažila se ho poškádlit. "Nech si toho pana Kyliána Ivanko, kávičku si dnes dám výjimečně s mlékem, možná se zdržím déle než obvykle," chvilku se odmlčel, " A ten tvůj novej účes - fakt dobrý." Usmál se a usadil se na svém obvyklém místě. Přihlásil se do sítě a napsal adresu vyhledávače emailových adres http://lide.seznam.cz/, výsledek ho lehce zaskočil - služba již není na této adrese dostupná. Další pokus, http://lide.pinknet.cz/, to už je lepší. "Tvoje káva Toníku," vyrušila ho Ivana, stále ještě překvapená tím, že jí pochválil účes. "Díky, díky. No vidíš, že to jde. Ty nový náušnice ti sluší." čekalo jí další překvapení. Otočil se zpátky k počítači. Zadal do vyhledávače její příjmení. Sto čtyřicet šest záznamů řazených abecedně podle jména po deseti. Pomalu listoval seznamem, až se zastavil u písmene L. Musel přejít ještě o dvě stránky dál. Lenka tam byla jenom jedna. Nechal si zobrazit detailní informace. Přesně jak očekával - nic. Otevřel mléko a nalil ho do kávy. Co dál? Ono to není tak jednoduché. Co když to není ona? A co když ano? Očima zabloudil k Ivaně. Usmála se. Bedřich, to je ono. To je nápad. Mrknul na Ivanu a obrátil svoji pozornost zpátky k počítači. Bedřich Kovář, pěkné jméno si vymyslel. Teď už jen zaregistrovat na nějakém freemailovém serveru. Centrum.cz je dobrá volba. Přihlásil se do právě zřízené přihrádky a rozepsal zprávu. Vyplnil Lenčin email a začal přemýšlet, co vlastně bude psát. Díval se z okna a stále nemohl na nic přijít. Očima zabloudil k Ivaně. Prsty si začaly hrát se lžičkou. Odložil lžičku a šel k Ivaně, "hraješ šachy?" "Dřív jsem hrávala závodně, teď už ani ne, ty hraješ?" "Tak trochu. Nedáme si partičku?" "Proč ne, ale až tak za hodinku, až tu bude volněji." "Dobrá. Můžu poprosit o ještě jedno kafe?" "Jasně." Vrátil se k počítači. Venku začalo hustě sněžit. To je ta správná inspirace. Chaotický pohyb sněhových vloček mu pomohl urovnat myšlenky. Začal psát obsah emailu.
Ahoj,
včera jsem viděl chrpy. Fascinuje mne ta modrá křehkost. Strašně bych si přál být větrem. Silným, ale dost jemným, abych neublížil těm chrpám.
Možná jsi ta co si myslím a možná jsem ten co si myslíš ty. Není to jedno?
Bedřich
Ještě několikrát vše přečetl, doplnil do předmětu zprávy slovíčko možná a s velmi smíšenými pocity dal zprávu odeslat. Nemohl se dočkat odpovědi, ale odolal pokušení nastavit si přeposílání emailů na mobil.
"Za chvilku se vrátím, jdu na chvilku ven" řekl Ivaně, když kolem ní procházel ven. "Pak můžeme dát ty šachy." Odpověděla, aniž by se na něj podívala. "Počkej blázne, to nevidíš to počasí?" zavolala za ním, právě v okamžiku kdy se za ním zavřely dveře. Podívala se k věšáku. Bunda tam zůstala. Vyběhla za ním ven. Včas se zastavila. Nerozuměla mu, ale věděla, že ho teď nesmí rušit. Stál ve stínu na chodníku se zavřenýma očima s tváří nastavenou dopadajícím vločkám. Tiše se vrátila dovnitř a šla připravit kávu. Vrátil se. Košili měl promočenou. "Úplně jsem na tebe zapomněla s tím kafem, tady ho máš." "Dík, tak co ty šachy?" usmál se a setřel si dlaní zbytky tajících vloček z obličeje. "Takže http://hry.atlas.cz/, může být?" "OK, jsem tam" byla jeho poslední slova, než odešel k počítači a zabral se do hry. "Budeme hrát jen tak, nebo o něco," zobrazilo se mu na monitoru po chvilce hry. "Nějaký návrh?" odpověděl bleskově. "Za chvilku zavírám, kdy to dohrajeme?" přišlo po další chvilce. V kavárně už nikdo nebyl. "Nějaký návrh?" odpověděl už podruhé stejnými slovy. "Můžeme klidně tady, teda pokud nespěcháš." "Můžeme klidně u mne, pokud se nebojíš, ale musím ještě někde nakoupit." "Nevím, jestli je to vhodné." ozvala se po chvilce Ivana. "Nevadí mi to dohrát tady :-)" bezděčně se usmál na monitor. "Měl bys si převléknout tu košili, to je o zdraví." odpověděla Ivana a otočila se na židli směrem k Antonínovi. Otočil se směrem k ní "A není to už jedno?" Chvilku mlčeli. Rozesmál se. "Čemu se směješ?" "Vytiskni tu partii, ať víme kde jsme přestali a jdeme ke mně." "Tak jo. Ještě jsi neřekl o co hrajeme." řekla, když vypínala počítače. "Kolik dneska dlužím?" nechal její otázku bez odpovědi. "Tři hodinky po třiceti a dvakrát káva to máme sto dvacet čtyři korun." Dal jí sto třicet, "nech to bejt." Přestalo sněžit.
"Tak kudy?" zeptala se, když vyšli před kavárnu. "No, kousek to je. Projdeme se, nebo mám zavolat taxi?" "Můžeme se projít, jestli nevadí." "Nevadí, docela mi bodne provětrat hlavu, hraješ dost dobře. Co kdybychom si zahráli o večeři?" usmál se a dopnul si zip u bundy až ke krku. "To beru." Pod nohama jim praskal čerstvě napadlý sníh. "Proč ty si vlastně nepořídíš internet domů, vždyť jsi u nás skoro denně?" zeptala se po chvilce mlčení. "Ani nevím. Nejspíš proto," rozesmál se nad tou absurditou "abych se dostal alespoň trochu mezi lidi. "Jak originální. To by mne teda fakt nenapadlo," rozesmálo jí to také.
"Udělej si pohodlí, já si převlíknu tu košili a hned jsem tady," řekl, když pověsil bundy na věšák v předsíni a ukázal na dveře pracovny a zároveň obývacího pokoje. "Jo, dík." "Hele, jako doma. Jasný?" "Jasný." Vešla do pracovny. Byla to velice jednoduše, ale příjemně zařízená místnost. Podél delší stěny byla knihovna, která byla zjevně vyrobena na míru. V rohu u okna byl pracovní stůl s lampičkou. Na druhé straně stál větší šachový stolek se dvěma pohodlnými křesly. Na stěnách viselo mnoho, většinou černobílých, fotografií, které zaujaly Ivanu a dva fotoaparáty. Prošla pomalu kolem a prohlídla si je. Přistoupila ke knihovně. "Dáš si čaj, kafe nebo trošku vína? Mám tu veltlínské zelené," nahlédl do pracovny už převlečený Antonín, "a pozor na Igora." "Víno, dík, ale jen trošku. Kdo je Igor?" "Šlapeš po něm," řekl s úsměvem a odešel do kuchyně. Ivana se podívala na zem. Na koberci byl namalován obrys mrtvoly, jako po nějaké vraždě. Nevěřícně zavrtěla hlavou a dál si prohlížela knihovnu. Obsahovala i malý bar a v jedné polici byla hifi věž. Moc se ve svém odhadu nemýlila. Disky s esoterickou hudbou a dále mnoho titulů vážné i populární hudby. Zapnula přehrávání disku, který byl vložen. Perfektně ozvučenou pracovnou se začaly linout první tóny z alba od Bonie Tyler. V duchu pochválila Antonínův dobrý vkus, trochu ztlumila hudbu a pokračovala v prohlížení knihovny. Autoři jako Kafka, Bukowski, Fulghum, Saudek ji rozhodně nepřekvapili. Stejně tak ani spousta technické literatury a encyklopedií nejrůznějších oborů. Co trošku nečekala byli autoři jako Foglar, Seton, Baden Powel, May, Werne. Připadlo jí to trošku dětinské. "No co, v každém muži zůstává větší či menší kus chlapce," pomyslela si a odešla za Antonínem do kuchyně.
Setkali se ve dveřích kuchyně. Nesl dva obložené sýrové talíře "Zatím prohrávám, takže nesu zálohu na výhru. No, a taky už mám hlad." "Vypadá i voní to pěkně. Co to je za sýry," zeptala se, když dosedla do křesla v obýváku. "To jsou francouzské sýry, mám pro ně slabost," odpověděl Antonín, když otevíral víno, které předtím vyndal z baru, jenž byl součástí knihovny. Nalil víno a usadil se naproti Ivaně, "tak, snad, na zdraví a dobrou chuť." "Tobě taky," pozvedla sklenku Ivana a naznačila přiťuknutí stejně jako Antonín. Pustili se do jídla. Odkašlala si, "To je tvoje dcera?" ukázala vidličkou na jednu z fotografií. "Ne, ne, to je má neteř Karolína. Tamhle je s maminkou. Brácha jezdí po montážích a tak je občas někam vytáhnu." Ukázal na jinou fotografii. "Zblbnul do peněz, a tak si ho holky doma moc neužijou. Myslím, že ani neví, co v nich má. Je to bambula," zakončil rozjímání nad bratrem. "A proč ty ses neoženil? Podle těch fotek bych tipovala, že máš děti rád." "Asi jsem přišel vždycky pozdě," rozesmál se, "nebo se ještě nenašla ta pravá. A co ty?" Upil ze své sklenky. "Stále čekám na svého prince. Asi se někde fláká." Dojedli. "Postavíš zatím figurky, jsou v šuplíku. Já zatím odnesu talíře."
Když se vrátil, stála se sklenkou v ruce u okna a pozorovala noční město, "Nevadilo by ti, kdybychom to dohráli jindy." "Proč ne, v pohodě." "Řekni mi něco o sobě." otočila se. "Můžu ti ještě nalít," zvedl láhev. "Můžeš, díky," nastavila sklenku. "Co bys chtěla vědět? Můžu si vymýšlet?" "Když to nebudeš přehánět, tak jo." "Povoláním jsem oční optik." "Zvláštní obor, jak ses k tomu dostal?" "Pokládám brýle, svým způsobem, za funkční šperk, takže se cítím tak trochu klenotníkem," nemohl se neusmát nad svou právě vyřčenou myšlenkou. "Jsi zvláštní." "Hm, možná." "Ne, vážně. Do dneska jsem si myslela, že jsi nějaký suchar." "A už si to nemyslíš?" neodpustil si otázku. "Ale, ty jsi ale ješitný." "To v žádné případě nepopírám. Asi by to bylo stejně marné. Neodpověděla jsi." připomněl svoji otázku. "To jsi fotil všechno ty," rozhlédla se Ivana znovu po fotografiích. "Jo, focení mne bere od malinka. Dřív jsem fotil tímhle," vstal a ukázal na jeden z fotoaparátů na stěně a nedávno jsem si koupil tuhle hračku," vzal do ruky druhý fotoaparát a začal zaostřovat na Ivanu. Nebránila se. Chvilku si hrál a potom, aniž by stiskl spoušť, vrátil aparát zpátky na stěnu, "jsi docela fotogenická, ale chtělo by to nápad." "Když po mne nebudeš chtít abych se svlékala, tak klidně," řekla tónem, ze kterého nepochopil, jestli to myslí vážně. "Myslíš to vážně?" "Jasně." "Tak to tě beru za slovo." "Už máš nápad," zeptala se překvapeně. "Mám, ale ještě to chce doladit. Stejně to musí počkat do jara, takže času dost." "A prozradíš mi ho?" "Zatím ne, ale neboj se, určitě se dočkáš," zasmál se Ivanině netrpělivosti.
"Už půjdu, je pozdě. Doprovodíš mne prosím," dopila a odložila sklenku na stůl. "Nebo spíš velmi brzy," usmál se při pohledu na hodiny ukazující čtvrt na jednu. "Rád tě doprovodím, stejně se mi ještě nechce spát." Letmo pohlédl na teploměr a následoval Ivanu do předsíně. Prohlížela si fotografii s věnováním, zastrčenou rohem za zrcadlo. Pomohl jí obléknout bundu.
Vyšli ven. Pouliční lampy dávaly všemu nažloutlý nádech. "Ta holčička na fotce za zrcadlem v předsíni, to je Martina. Už tři roky je na vozíčku." "Ty umíš hodně odhadovat lidi, že jo? Co se jí stalo?" "Hm, někdy se mi to podaří. Dopravní nehoda. Vytáhl jsem tehdy z auta celou rodinu. Jediná byla při vědomí. Hrozně plakala, měla rozmačkané nohy. Bylo jí pět let. A viník ujel," vyprávěl s krátkými pauzami, jako by to všechno prožíval znovu. "Všechny moje starosti byly najednou tak malicherné," pokračoval, zatímco kráčeli nocí. "Jak jsi přišla na to, že umím odhadovat lidi? Máš nějaké zvíře?" "U rodičů má psa Árona. Vždycky se na něj strašně těším." "Áron? To je jméno tak pro německého ovčáka," pokusil se odhadnout plemeno. "Tak, to jsi neodhadl, je to irský vlkodav." Začalo drobně sněžit. Zpomalila, "tak, tady bydlím." Došli ke dveřím. Strčila klíč do zámku, "asi bych ti měla poděkovat." "Jsou věci, za které se neděkuje." "Dobře, tak neděkuju. Dobrou noc." "Dobrou noc a krásné ráno," počkal, až zavře dveře.
Cestou zpátky ho přepadla deprese. "Ty vole. Co jsi zač? Je ti dvaatřicet. Měl bys mít rodinu. Děti. Chodit do školy na rodičovská sdružení. S manželkou nakupovat. Jednou za čtrnáct dnů s kamarády na pivo. Místo toho vysedáváš v kavárně a čumíš do monitoru. Hledáš dávné lásky po internetu. K smíchu, nikdy nevěděla, jak po ní toužíš. Tak jaké dávné lásky? Stejně se neozve. Třeba věděla. K čertu. Proč by se neměla ozvat? A co? Sejdeš se s ní? Bude už dávno vdaná. Možná byla už tenkrát vdaná? Už má určitě alespoň dvě děti. Je totiž normální. Co je normální? Kolik jí teď vlastně je? Takových pětatřicet. Sejdeš se s ní. Další kráter na srdci. Nedá ti to. Musíš to udělat," prudký nával nejrůznějších myšlenek o sobě a o Lence mu zaměstnal mozek na celou cestu. Stál před domem. U vedlejšího vchodu zastavil taxík. Vystoupili manželé asi tak v jeho věku. Viditelně měli dobrou náladu. "Proč ne já," ptal se Antonín sám sebe, když stoupal po tmě po schodech.
Zbytek vína z láhve nalil do své sklenky a odešel umýt nádobí. Nechtěl se hned po probuzení vrátit do deprese.
Na šachovnici zůstala rozestavěná partie. Umyl nádobí a šel se osprchovat. Sedl si do křesla a napil se vína. Sklenku nechal opřenou o spodní ret. Očima běhal po místnosti, až se zastavil na šachovnici. Líbila se mu ta hra světla a stínu. Dopil a odložil sklenku vedle šachovnice. Přešel k oknu. Než odešel spát, ještě chvíli pozoroval noční město.
"Jak se asi Lenka má. Už vstala? Co měla, nebo bude mít, k snídani. Co si dnes vezme na sebe," blesklo mu hlavou ještě dřív, než otevřel oči. Třeba už četla jeho email. Vstal a pustil rádio. Během zpráv se oblékl a hned po jejich skončení šel do blízkého obchodu koupit něco k snídani. Neodolal tvarohovým koláčům. Vybral si ty bez rozinek. Dva snědl už cestou zpátky. Na dalších třech si pochutnal při kávě.
Už cestou do práce se těšil na polední pauzu. Byl velmi netrpělivý, chtěl zajít do kavárny zkontrolovat svůj email. Slepě věřil tomu, že mu už Lenka odepsala. Dokázal se ovládnout, a místo návštěvy kavárny během polední pauzy nakoupil, aby se s tím nemusel zdržovat odpoledne a vyházel před prodejnou sníh co za dopoledne napadl. Bral to jako zkoušku sebekázně. Představoval si, co mu asi napsala. Hned po práci odnesl nákup domů a vydal se do kavárny.
"Ahoj Toníku, tak co, vyspinkanej do růžova," zavtipkovala Ivana. "Já ano. A co ty," zeptal se na oplátku Antonín a zastavil se u baru. "Ale jo, dobrý. Ale dvě hodinky navíc by neškodily. Kávička bude jako obvykle?" "Dnes, jako obvykle," odpověděl a odešel k volnému počítači. Přihlásil se do sítě a hned pokračoval na centrum. Ivana mu přinesla kávu, "tak co šachy, kdy to dohrajeme. Po neděli odjíždím na týden na hory." "Jestli budeš mít zase volněji, můžeme pokračovat dneska." "Tak jo, snad to půjde dřív než včera. V pátek bývá klídek," odpověděla než odešla. Tak, ještě zadat heslo a už tam bude. Čtyři nové zprávy. Napil se kávy. Zatracení spameři, všechny zprávy byly reklamní. Ani jedna od ní. "No co, třeba je někde na dovolené," připustil si po chvilce. Opět se dostavilo nutkání nastavit si přeposílání na mobil. Tentokrát bylo mnohem těžší odolat. Odhlásil se a znovu přihlásil, tentokrát do své hlavní přihrádky, kam odebíral fotografické konference. Než pročetl všechny zprávy kavárna se téměř vylidnila.
"Tak dnes to určitě nedohrajeme, teda pokud nenosíš po figurky po kapsách," přišla Ivana k Antonínovi, když viděla, že dočetl. "Nějaký problém?" "Na atlasu nejde nastavit rozehraná partie." "Tím je to dané. No, teď s tím asi nic nevymyslíme. Dohrajeme to až se vrátíš. Kam jedeš?" "Chci zkusit francouzské Alpy. Zatím jsem drhla jen ty naše kopce tak jsem docela zvědavá." "Mne na lyže nikdo nedostane. Kdysi jsem si upletl sněžnice. To mne bavilo, toulat se po horách. Jednou jsem skákal přes potok a podařilo se mi skočit přímo do něj." "Musím jít obsluhovat." Antonín se odhlásil od sítě a přenesl si kávu k baru. "To už končíš," zeptala se Ivana, když obsloužila všechny zákazníky. "No dopiju to kafe a jdu domů. Mám z knihovny půjčenou skvělou knížku, tak ji chci dočíst, abych ji mohl nejdřív vrátit." "A hned potom si ji půjdu koupit," pokračoval po krátké pauze. "Ty jsi fakt zvláštní. To takhle děláš vždycky, že si nejdřív půjčíš knížku v knihovně a potom si ji koupíš?" "Většinou ano, ale někdy jim to v knihovně trvá hrozně dlouho než něco koupí, pak si to koupím dřív," usmál se a dopil kávu. "Jak se to jmenuje?" "Základy mužského šovinismu od Josefa Hausmana. Když se to nebere vážně, tak je to super. Kolik to dneska dělá?" "Šedesát dva." Zaplatil a oblékl si bundu, "tak si to na těch horách pořádně užij a nic si nezlom," popřál Ivaně na rozloučenou. "Taky se tu měj. Ahoj."
Postupně znovu uvěřil, že se odpovědi od Lenky dočká. Doma pak prohlížel starší alba a hledal nějakou její fotografii. Nenašel nic. Najedl se a otevřel půjčenou knížku. Moc se mu nedařilo soustředit. Stále myslel na ni. Přemýšlel, jestli si na něj vůbec někdy vzpomene. Ten ohňostroj tenkrát v Praze byl skvělý. Stáli na terase a dívali se na ohňostroj na druhém břehu Vltavy. Zabloudil myšlenkami do minulosti. Měla na sobě dlouhé tmavě modré šaty s vysokým rozparkem a lodičky na vysokých podpadcích. Měla krásný smích, takový zvonivý. A když zaklonila hlavu, jako by to bylo dnes, dávala pouliční lampa za ní vyniknout kontuře jejího těla. Z dálky zněl rachot ohňostroje. Zatoužil po ní, až to zabolelo.
Zavřel knihu, oblékl se a vyšel před dům. Kdosi seškrabával námrazu ze skel auta. Otřel si obličej dlaní a zamířil směrem k galerii, která už byla zavřená, ale přede dveřmi stojí vývěska s přehledem výstav. Doufal, že bude moci strávit alespoň kousek víkendu na nějaké výstavě. Moc umění nerozuměl. Nerozlišoval na dobré nebo špatné, ale na to, které se mu líbí a to, které se mu nelíbí. S tím si vystačil. Tak o víkendu nic, ale ve čtvrtek začíná vernisáží výstava obrazů nějakého irského autora. Musel se pousmát, vždycky si v souvislosti s vernisážemi připomněl skvěle zpracovaný film s fantastickou myšlenkou, který kdysi viděl. Začínalo to scénou, kdy na vernisáži obrazů mladého autora moderního umění postávají matka s dcerou před velkým obrazem. Dcera přitom říká matce o tom, že z toho obrazu cítí cosi erotického, živočišného. Matka ukáže dceři autora, ať se ho tedy zeptá, co obraz vyjadřuje. Dcera zajde za autorem, který ji během krátkého rozhovoru neprozradí význam svého díla, ale pozve ji na návštěvu ateliéru. Ona po několika dnech ateliér skutečně navštíví. Dlouho spolu sedí v ratanových křeslech a popíjí víno. Nakonec se spolu pomilují na zemi na rozloženém plátně. Něžně jí roztírá barvy po těle. Na plátně zůstávají barevné stopy jejich milování. Konec filmu ukazuje začátek další vernisáže, kde před novým plátnem stojí dvě kamarádky a jedna sděluje druhé své dojmy z obrazu.
Cestu zpátky šel Antonín oklikou přes centrum. Rád pozoroval to lidské hemžení a všechen ten zbytečný spěch. Zalitoval, že si s sebou nevzal fotoaparát. V obchodu s dámským spodním prádlem připravoval postarší pán novou výlohu. Byly by z toho zajímavé fotografie. Zamířil zvolna domů.
Před spaním se vrátil k rozečtené knížce. Dlouho číst nevydržel. Potřeboval dospat minulou noc. Začal vát silný vítr.
V sobotu ráno vyzvedl zpracované fotografie a zbytek dne na nich hledal chyby, které pak důkladně zkoumal, aby se jich příště mohl vyvarovat. Všechny poznatky podrobně zapisoval do svého fotografického bloku. Mezi náměty, které se chystal zpracovat popsal nápady na fotografie s Ivanou. Měla to být série asi tří snímků, z nichž první by zobrazoval velké šachy ve výchozím postavení s Ivanou oblečenou v černém na pozici černé královny. Druhý by zobrazoval totéž, pouze na rozehrané partii. A na třetím by Ivana ležela na šachovnici jako poražená královna po prohrané partii. Vše foceno za slunného dne s odstupem nejméně dvou, lépe tří, hodin, aby byl ze stínů patrný i časový průběh partie. Už to téměř viděl před sebou, jen nemohl přijít ne to, jak bude Ivana oblečená. "Nejspíš bude mít černé brýle, ale co k tomu, to je otázka. No, ještě to chce nechat ten nápad uzrát," pomyslel si a zavřel blok.
Neděli strávil fotografickou výpravou do přírody. Nikdy v roce nedává po ránu slunce takové světlo, jako v zimě. Domů se vrátil až večer. Vyhládlý, vymrzlý, ale spokojený. Po lehké večeři a dlouhé vroucí sprše se znovu začetl do základů šovinismu. Už z venku ho bolely oči a tak po chvíli knížku odložil a zanedlouho na to usnul.
Ráno ho výjimečně probudil budík. Obvykle se ani nedostal ke slovu, protože se Antonín probouzel dřív, než se rozezněl. Hned ho umlčel. První myšlenka patřila Lence, "odpověděla už?" Dlouhé čekání začínalo pomalu otupovat Antonínovu netrpělivost. Pomalu si připouštěl, že na jeho email Lenka určitě nečeká a tak je možné, že si ho přečte kdoví kdy, pokud nemá přístup k internetu denně. V obchodě se dařilo. Mnoho lidí si přišlo koupit sluneční brýle na hory na jarní prázdniny. Musel objednat další dodávku. Při listování katalogem ho jedny obroučky upoutaly. Stejné mívala i Lenka. Připsal je do objednávky a hned ji odfaxoval dodavateli.
Hned poté, co donesl nákup domů, zamířil dle své tradice do kavárny. Dnes obsluhovala Irena. Objednal si kávu a hned zamířil k volnému počítači. Než mu Irena přinesla kávu, už věděl, že Lenka ještě neodepsala. Ráno si už myslel, že svůj boj s vlastní netrpělivostí vyhrál, ale nebyla to pravda. Ani nečetl zprávy z konferencí. Nastavil přesměrování příchozích emailů na mobil, zaplatil kávu, které se ještě ani nedotkl a odešel.
Během úterka a středy mu přišly na mobil dvě textové zprávy přesměrované z emailu. V obou případech to byla reklama. Až ve čtvrtek odpoledne se dočkal. Už v to ani moc nedoufal, ale jakmile zpráva přišla ihned se cítil jako by to ani jinak nemohlo být.
Vynechal obvyklý nákup a šel hned do kavárny. Letmo pozdravil Irenu a pouze výmluvným gestem si objednal kávu. "A dnes prosím s mlékem," doplnil po chvilce objednávku. Cítil se velmi zvláštně, když otvíral email od Lenky.
Ahoj Bedřichu,
děkuji za zprávu. Přiznávám, že je krásně zvláštní. Jsem trochu v rozpacích a nevím co bych měla odepsat.
Která myslíš, že jsem nebo bych měla být? Je možné, že si mne s někým pleteš, protože si nepamatuji, že bych kdy znala nějakého Bedřicha. Teda, pokud jsi opravdu Bedřich ;-).
Přeji Ti hezký zbytek dne.
Lenka
Potěšilo ho, že uznala jeho originalitu. Chvíli váhal, jestli by neměl s odpovědí alespoň o den počkat, aby zakryl svoji nedočkavost. Pozoroval sníh poletující za okny a upíjel kávu. Nakonec se ale rozhodl odepsat ihned.
Ahoj Lenko,
kdo si myslím, že jsi? Myslím, že jsi ta, která má ráda Cabernet Sauvignon ročník devadesát osm dovoz z Chille.
Měj se moc hezky.
B.
P.S.: Máš pravdu. Nejmenuji se Bedřich. Můžeš mi říkat, jak je ti libo ;-)
Ještě jednou zkontroloval jestli napsal vše pravopisně dobře, aby si neudělal ostudu, a email odeslal. Odhlásil se z Bedřichovy přihrádky a přihlásil se do své. Chtěl si přečíst zprávy z konferencí, ale jeho myšlenky utíkaly stále za Lenkou, takže to raději vzdal, aby to nemusel číst všechno znova. Odhlásil se ze své přihrádky a znovu zamířil do té Bedřichovy. Ani ne proto, že by už čekal odpověď, ale proto, aby se mohl ještě jednou začíst do těch několika řádků, které pro něho tolik znamenaly. I když možná ještě nepatřily jemu, ale neznámému Bedřichovi. Jednou budou patřit Lenčiny zprávy určitě jemu. O tom byl přesvědčen.
Odhlásil se z emailu a do prohlížeče zadal adresu stránek Johna Daye. Tento muž, meteorolog a skvělý fotograf, na svých stránkách http://www.cloudman.com/ zobrazoval mimo jiné i mnoho skvělých fotografií různých mraků, které svojí různorodostí a barevností dokázaly potěšit nejen meteorology nebo fotografy, ale snad úplně kohokoli. Pro Antonína bylo prohlížení těchto fotografií vždy příjemnou relaxací.

Vzpomněl si na vernisáž v galerii. Do jejího zahájení zbývala necelá hodinka. Akorát na to, aby to stihl.
Byl to skvělý zážitek. Autor se snažil prostřednictvím překladatele rozmlouvat s návštěvníky už před vlastním zahájením. Rozhodně nepůsobil namyšleně jako někteří jiní umělci. Dokonce, když si všiml malého, asi pětiletého, chlapce, kterého úvodní slovo příliš nezajímalo, vytáhl z kapsy tužku a požádal pořadatele o papír pro malého umělce. Chlapec mu pak svůj obrázek přinesl a mistr trval na tom, aby tento obrázek visel v galerii vedle jeho obrazů po celou dobu výstavy. Setkání s takovým člověkem zanechalo v Antonínovi velmi příjemný pocit.
Další den odpoledne oznámil Antonínovi telefon zprávu od Lenky o něco dříve než ve čtvrtek.
Ahoj Bedřichu,
pokud ti to nevadí, budu ti říkat Bedřich, i když teď už vím, že se tak nejmenuješ. Koneckonců je to pěkné jméno a zatím mne vůbec nenapadá, kdo by jsi mohl být. Doufám, že mi napíšeš alespoň malou nápovědu.
S tím vínem jsi to trefil, ale to může být náhoda.
Přeji ti hezký víkend
Lenka
"Jak průhledná provokace," pomyslel si Antonín o Lenčině poznámce o náhodě.
Hezký den Lenko,
máš pravdu, skutečně to může být náhoda. A možná je náhoda, jestli máš ráda modrou barvu.
Chceš nápovědu? Máš ji mít - mám rád ozvěnu.
Krásný víkend i vstup do nového týdne.
B.
Zazvonil telefon, "Oční optika Kylián, dobrý den." "Ahoj Tondo, tady Martina," ozval se dětský hlas na druhé straně. "Ahoj Martinko, vydrž chviličku, hned se ti budu věnovat," požádal o chvilku strpení Antonín, aby mohl odeslat email Lence. "Tak, hotovo. Už tě poslouchám. Jak se daří? Co pořád děláš?" "Daří se mi skvěle. Díky. Chtěla bych tě pozvat v neděli na oslavu mých narozenin. Ve dvě u nás, co ty na to" "Hm, narozeninová párty říkáš? A v neděli odpoledne? No tak teda jo," nemohl jí chvilku nenapínat. "No to je skvělý, už se těším. Tak se zatím měj. Ahoj," zavýskla mu Martina do telefonu. "Tak jo, ahoj. A v neděli ve dvě jsem u vás," odpověděl Antonín a zavěsil.
Přečetl zprávy z konferencí. Dvě z nichž ho natolik zaujaly, že vytáhl blok a zapsal několik poznámek. Pak už jen vyhledal v jízdním řádu odjezdy vlaků na neděli a vyrazil do centra hledat inspiraci na dárek pro Martinu. Dlouho nemohl nic vybrat, a tak mu zatím všude zavřeli. Pak uviděl v jedné výloze fialového plyšového šneka. Okamžitě si vybavil Lenku. Neměla ráda plyšová zvířata, když neměla svoji přirozenou barvu.
Nespokojen, se svým nápadem se vracel domů. Když na nic lepšího nepřijde, koupí nějakého plyšáka. No. Ono pro svobodného dvaatřicetiletého muže není až tak snadné vybírat dárek k narozeninám pro osmiletou, vlastně už skoro devítiletou, žabku. "Kniha, to je nápad. Jenže jaká," napadlo ho a už se toho nápadu odmítal pustit.
Hned ráno zamířil do oblíbeného knihkupectví. Chvíli bloudil mezi regály a hledal vhodnou knížku pro Martinu. Když procházel kolem regálu už s úmyslem požádat prodavače o radu, zahlédl ve vedlejším regálu velkou encyklopedii o koních. Ano, koně, to je správná volba. Vzal knihu do rukou a dlouze v ní listoval. Nechal si knížku dárkově zabalit a zaplatil.
Nechtělo se mu vařit nic složitého a tak si cestou domů koupil v nejbližším obchodu pizzu, kterou, ač bylo na oběd ještě brzy strčil hned po příchodu domů do trouby. Sedl si na židli u okna v kuchyni a pozoroval hustý déšť, který, spolu s rozmoklým sněhem na ulicích, předznamenával blížící se jaro. Zavzpomínal na Lenku. Během několika málo minut mu myslí proběhlo snad vše, co s ní mělo jakoukoli souvislost.
Vzpomínal na to, jak se tenkrát, bylo to začátkem června, rozhodl nechat si navrhnout interiér obchodu od architekta. Hned druhý den zavolal na první číslo, které nalezl v telefonním seznamu. Byla to nějaká skupina architektů. Telefon zvedla Lenka. Už ten hlas ho zaujal. No, možná nezaujal, ale vzpomínky bývají většinou růžovější než skutečnost, takže má za to, že zaujal. Popsal jí svoji představu o tom, že chce nejpozději do začátku září otevřít novou oční optiku v prostorách stávající prodejny porcelánu, která bude sice volná až za měsíc, ale že má domluvený přístup do prostor se stávajícím nájemcem. Domluvili si tedy na druhý den schůzku přímo na místě. Měla na sobě tmavě modrý kostýmek a v klopě malou zlatou brož ve tvaru růže. Procházeli spolu všechny prostory a Lenka si přitom do nákresu, který jí Antonín připravil, zapisovala ještě další rozměry. Když měla vše zapsáno a zakresleno, zašli do blízké kavárny, aby si promluvili o Antonínových představách a prioritách. Nechal téměř vše na jejím uvážení. Kladl pouze velký důraz na praktičnost, snadnou údržbu a hlavně snadný úklid. To však Lenka pokládala za samozřejmé. Takže už jen dopili kávu, vyměnili si vizitky a rozešli se s tím, že mu Lenka zavolá, až bude mít něco připravené.
Volala hned následující týden a pozvala Antonína do kanceláře, aby mu mohla ukázat vzorníky materiálů a katalogy nábytku, ze kterých vybírala při návrhu interiéru. Možná si ani sám neuvědomoval, že se na toto setkání připravoval jinak než u něj bývalo zvykem. Dal si záležet na výběru oblečení a i boty ještě jednou přeleštil, ač to nepotřebovaly. Chtěl na Lenku zapůsobit minimálně takovým dojmem, jakým minule zapůsobila ona na něj. A k tomu se musel cítit dobře a být sám spokojený se sebou. Přišel přesně v domluvený čas. Právě telefonovala, ale jeho klepání slyšela a pozvala ho dál. Gestem mu nabídla židli. Uznale si prohlédl, dle jeho názoru, bezvadně zařízenou kancelář a nabízené místo přijal. "Dobrý den. Omlouvám se, že jste musel čekat. Mohu vám nabídnout kávu," uvítala ho s okouzlujícím úsměvem. Úplně ho to zaskočilo, čekal nějaké obvyklé "Dáte si kafe" nebo "Mohu nabídnout kafe", ale ona řekla, "Mohu vám nabídnout kávu." "Čeština je stejně krásný jazyk, když se umí používat," pomyslel si na okamžik. "Děkuji, velmi rád," pokusil se milý úsměv opětovat. "To je od Rona Arada," zeptal se na původ křesla, na kterém seděl. "Je vidět, že se vyznáte," odpověděla překvapeně, ale s uznáním na souhlas.
Měla připravený jednoduchý, ale účelný návrh zařízení interiéru prodejny. Ukázala Antonínovi počítačový model a k tomu i vzorky dlažeb a koberců, které v návrhu použila. Až na pár drobných výhrad týkajících se výšky skříní, změny otevřených skříněk na zavřené s prosklenými dveřmi a změny odstínu koberce souhlasil se vším. Rozhodně nelitoval svého rozhodnutí obrátit se na odborníky. Lenka mu nabídla, že se s kolegy ujmou kompletní realizace na klič. Neměl důvod odmítnout, zvláště když ještě nabídla zajímavou slevu na projekt a dokončení do patnáctého srpna. Domluvili se, že se Antonín ozve hned jak bude mít prostory zcela k dispozici. Už byl na schodech, když si vzpomněl, že by se měl přiznat, ale vracet se kvůli tomu nechtěl. Rozhodl se nechat to na příště.
Hned šestého srpna po převzetí klíčů telefonoval Lence, aby se dohodli na jejich předání. Do konce týdne neměla čas, a tak se domluvili, že Antonín nechá klíče u kolegy v kanceláři.
Během srpna se byl v obchodě několikrát podívat. V duchu doufal, že by se tam mohl sejít s Lenkou. Nikdy se to nestalo. Až jednou. Bylo odpoledne, procházel ulicemi, ze kterých pomalu ubývali lidé spěchající do svých domovů a přibývali ti, kteří stejně jako on mířili za zábavou. Byl pozván na ochutnávku jihoamerických vín. Zbývalo mu ještě trochu času a tak zamířil ke svému obchodu. Stála přede dveřmi a velmi živě telefonovala. Uvnitř už nikdo nepracoval. Došel ke dveřím a hned pochopil proč telefonuje venku. Uvnitř byl takový zápach nějakého lepidla, že se skoro nedalo dýchat. Dotelefonovala a otočila se k Antonínovi, "Dobrý den. Tak jsem si myslela, že to dokončíme ještě před termínem a nakonec to bude velmi těsné." "Dobrý den. Jak jsem vás tak slyšel, tak ten zabezpečovací systém dodají určitě včas. Jste velmi nekompromisní." "Díky, snažím se. Ne vždy se to podaří." "Doufám, že nebudete takhle nekompromisní ke mne, když vás pozvu na ochutnávku jihoamerických vín." "Začíná za půl hodinky," dodal po krátké pauze. "No," pohlédla na hodinky, "proč ne?"
"Nemohli bychom si tykat," zeptal se asi po pátém vzorku. Věděl, že on nabídnout tykání nemůže, že to musí udělat ona. A přesto to udělal. Na ten pohled nikdy nezapomene. Bylo v něm úplně všechno. Zastyděl se, ale už bylo pozdě. Cítil se tak male. Četl v její tváři náznak pohrdání. Nejspíš špatně, protože se po chvilce usmála a podala mu ruku se slovy, "ráda, já jsem Lenka."
Someliér nalil archívní Cabernet Sauvignon ročník devadesát osm. Shodli se na tom, že to je nejlepší z dosud ochutnávaných vín. A do konce ochutnávky nebylo překonáno.
Ochutnávka skončila. "Můžu ti nabídnout doprovod?" zeptal se, když vyšli před restauraci. "Díky za nabídku, vezmu si taxíka," odpověděla a kývla na projíždějící vůz taxislužby. "Tak ahoj," rychle se rozloučila a nastoupila. "Tak ahoj," dořekl za odjíždějícím autem. Pomalu zamířil k domovu a znovu musel přemýšlet. Přemýšlel o tom, jestli si vyložil její výraz poté co jí nabídl tykání dobře. Moc by si to přál. Nebo jestli to zahrála do ztracena protože jinou možnost vlastně ani neměla. Tahle představa mu byla velmi nepříjemná. Pěknou dobu mu trvalo než přesvědčil sám sebe o tom, že správná je první varianta. I tak to bylo trochu zklamání, protože mu tím na dlouhou dobu sebrala iluzi o tom, že umí číst lidem z tváří.
Hned další den jí chtěl zavolat. Musel se ovládat, aby s tím počkal do odpoledne. Krátce po jedné to nevydržel a vytočil její číslo. Koneckonců tento čas pokládal za ideální. "Ahoj." "Ahoj." "Chtěl bych ti poděkovat za příjemně strávený večer. Bylo to fajn." "To je milé. Taky jsem ti chtěla zavolat, abych ti poděkovala. Předběhl jsi mne." "Kecáš," pomyslel si, ale nic neřekl, protože dobře věděl, že podobných milosrdných lží používá také. "Nebudu už rušit," prolomil po chvilce rozpačité ticho, "Ještě jednou díky a ahoj." "Tak jo," odpověděla a bylo slyšet, že je ráda, že vzal ukončení rozhovoru na sebe, "Měj se taky hezky."
Od té doby se neviděli ani spolu nemluvili. Zavolala až čtrnáctého, "Ahoj. Máš to hotové, chceš si to převzít odpoledne, nebo to necháme na zítra." "Ahoj. Dnes se mi to nehodí. Nevadí, když to necháme na zítra? Časově se přizpůsobím." "Fajn, můžeme se domluvit na druhou." "Může být, budu tam." "Tak jo, zatím se měj." "Tak ahoj zítra." Zavěsil, a od toho okamžiku se mu začaly hlavou honit myšlenky na to, jestli ji ještě někdy uvidí.
Když přišel, už tam byla. Ještě naposledy kontrolovala, zda je všechno v pořádku. Vše bylo bez chybičky. Trvala na tom, aby Antonín vše prohlédl než mu předložila k podpisu předávací list. Říkal jí, že věří, že je vše v pořádku a že nemá potřebu to kontrolovat. Byla však neodbytná. Prohlédl tedy celé prostory. Sehnutý k pultu pročítal předávací protokol. Po chvíli zvedl oči od papíru k Lence a s těžko hranou lhostejností se zeptal, "Můžu ti ještě někdy zavolat?" "Protože, jestli ne, tak ti to nepodepíšu," chtěl dodat, ale nakonec si to rozmyslel a jen se nad svou myšlenkou pousmál. "Klidně. Je to v pořádku?" odvedla téma hovoru zpátky k předání obchodu. "Jo. Je to v pořádku," obrátil svoji pozornost zpátky k předávacímu protokolu, který bez dalšího zkoumání podepsal a předal Lence. "Tak, kdy budeš otvírat?" ptala se, když ukládala protokol do desek. "No nevím, ale nejspíš to nechám na toho prvního září. První zboží mi přivezou v pondělí a potom se chci ještě podívat na veletrh. Tak si myslím, že to bude akorát." "Ty jsi stejně zvláštní chlapík. Co bys dělal, kdyby to tady ještě nebylo hotové? Kam bys to dal?" "Když jsem tě tenkrát slyšel, jak jsi jednala s tím člověkem z bezpečnostní agentury, nepřipouštěl jsem možnost, že to nebude v termínu." Zasmála se, "To jsi mne pobavil. Snad to nebylo tak strašné." "Strašné to nebylo, ale v jeho kůži bych rozhodně být nechtěl," rozesmál se taky. Na to už jen pokrčila rameny. "Musím se ti k něčemu přiznat," odmlčel se. "Tenkrát, když jsem byl u tebe v kanceláři, tak to křeslo. Prostě nejsem takový znalec designu, jak jsem se tvářil. To křeslo jsem den před tím viděl v nějakém časopise," zvedl oči k Lence. Znovu se rozesmála, "No, musím uznat, že mne to překvapilo, ale rozhodně ne natolik, abych tomu přikládala větší význam." "Ty jsi stejně zvláštní. Ne každý by to přiznal," dodala po chvilce. "Mám rád upřímnost." "No, budiž ti odpuštěno," pronesla s hranou obřadností. "No, budu muset jít," pronesla po chvilce ticha. "Já vím. Tak hodně štěstí," popřál jí upřímně a podal jí ruku. "A dáš mi pusinku na rozloučenou?" zaskočila ho přáním něčeho v co ani nedoufal. Něžně ji políbil. "Tak ahoj," řekla tiše. "Jo. Tak ahoj," odpověděl ještě tišeji. Otočila se, vzala desky a odešla. Ještě chvíli zůstal stát. Díval se na dveře, které před několika okamžiky zaklaply. Výkladem ještě zahlédl její odjíždějící auto. Rozhlédl se po obchodě. Sebral klíče ležící na stole, aktivoval alarm a vyšel ven. Zamknul a s hlavou plnou myšlenek na Lenku zamířil k domovu. Stále cítil na rtech její polibek.
Doma si uvařil čaj a posadil se k oknu. Přes žaluzie pozoroval s mírně zakloněnou hlavou slunce na jeho dráze k obzoru a strop. Takhle vydržel sedět dlouhé hodiny. Čím blíž bylo slunce k obzoru, tím působily žaluzie rušivěji. Vůbec se nehýbal. Dlouho se mu nechtělo trhat to vnitřní pohodlí, které prožíval. Nakonec, se ale přemohl a ty žaluzie vytáhl. Znovu se posadil a zahleděl z okna. Byl šťastný už jen z vědomí, že tam, tam za okny. Tam někde je ona. Slunce se skrylo za obzor. Odložil už pěkně dlouho prázdný hrnek a odešel do ložnice, kde sebou praštil na postel a po chvilce usnul tak, jak byl. Měl za sebou náročný den. Ne fyzicky, ale duševně. Vnitřně prožil za jediný den něco, co neprožil za celý svůj dosavadní život.
Pizza byla hotová. Rozkrojil ji na čtvrtiny a hned se do jedné zakousl. Brzy se vrátil ke vzpomínkám.
Bylo to asi v půlce října, když ráno při příchodu do svého obchodu našel v poštovní schránce mimo obvyklé spousty různých letáků i zalepenou nenadepsanou obálku. Když jí otvíral, vůbec netušil kdo a co mu může chtít. Byla to osobní pozvánka na slavnostní raut u příležitosti otevření nového pavilonu kojeneckého ústavu za účasti mnoha slavných osobností že světa populární hudby, kteří se také finančně připojili ke sbírce na výstavbu tohoto pavilonu. Slavnost se konala v jednom z hotelů na břehu Vltavy. Antonín neměl zpočátku nejmenší tušení, kdo by mohl na takovou akci zvát. Až když si uvědomil, že obálka nebyla nadepsána a nenašel ji doma ve schránce, ale v obchodě, který byl otevřený jen jeden a půl měsíce mu došlo, že to nemohl být nikdo jiný než Lenka. "Takové pozvání se neodmítá," pomyslel si. Nejprve chtěl Lence zatelefonovat, ale pak se rozhodl ponechat jí představu o tom, že netuší od koho by pozvání mohlo být. Z nějakého důvodu se domníval, že Lenka záměrně nepodepsanou pozvánkou chtěla navodit dojem určitého tajemna.
Na slavnost přišel asi deset minut před začátkem. Měl na sobě oblíbený tmavě modrý oblek, bílou košili a místo kravaty bílý hedvábný šátek. Rozhlížel se sálem, který se pomalu zaplňoval, ale Lenku stále neviděl. Vyšel před hotel, kde Lenku vyhlížel mezi příchozími hosty. Ze sálu zaslechl hlas moderátora a tak se vrátil do sálu. Lenka stála na pódiu vedle moderátora spolu s několika dalšími lidmi. Byla krásná. Zaposlouchal se do moderátorova hlasu. "No jasně. Že mne to nenapadlo dřív," pomyslel si, když se dověděl, že otevíraný pavilón projektovala Lenka a její kolegové, které na pódiu jako jediná žena týmu zastupovala. Pak dostala slovo Lenka. Děkovala investorům i vedení ústavu za možnost podílet se na tak skvělém záměru. Děkovala za možnost, kterou se spolu s kolegy snažili beze zbytku využít a prospět tak dobré věci. Než vrátila mikrofon moderátorovi, popřála ještě všem dětem i zdravotníků, kteří budou pavilón užívat hodně štěstí.
Antonín si vzal od číšníka sklenku sektu. Všimla si ho. Jejich pohledy se setkaly. Znovu jakoby ucítil na rtech chuť jejich dávného polibku. Pravou rukou se bezděčně dotkl dolního rtu. U mikrofonu se mezitím vystřídali už všichni řečníci. Ředitel ústavu zakončil řečnění pronesením přípitku, po kterém se ujal slova znovu moderátor a zahájil raut. Lenka sestoupila z pódia. Antonín zůstal stát na místě, dokud nebyl přesvědčen, že Lenka míří právě k němu. Taky tím chtěl trochu skrýt svoji touhu po ní. "Ahoj, rád tě vidím." "Ahoj, jsem ráda, že jsi přijel." "Jste dobří, docela se mi to líbí, i když je to pojaté dost moderně," pochválil Antonín Lence projekt, když procházeli kolem vystavených fotografií. "Netušil jsem, že děláte i tak velké věci." "To byla první věc takhle velkého rozsahu. Většinou děláme jen rodinné domky. Hele, co kdybychom nechali práce a šli něco zobnout?" "Proč ne?" odpověděl Antonín a odložil prázdnou sklenku.

Po rautu se začali na pódiu vystupovat jednotliví umělci. Za okny už byla tma. Se sklenkami v rukou vyšli na terasu. Byli tam sami. Šli na kraj terasy k betonovému zábradlí, odkud bylo vidět Vltavu a Hradčany. Zastavil se. Udělala ještě pár kroků a zastavila se také, "Co se děje?" "Běž dál a poslouchej." Otočila se a pokračovala k zábradlí. "Poslouchej svoje kroky. Slyšíš tu ozvěnu? To je něco tak fantastického," vysvětlil Lence své přání a došel k ní. Stáli u zábradlí a kochali se pohledem na noční Prahu. Oba mlčeli a Antonín si začal Lenku prohlížet. Měla zavřené oči. Vypadala božsky. Opřel se o zábradlí a nasál vůni podzimu, "Mám rád podzim. Tu spoustu barev. Ty vůně. Podzimní slunce." "Já mám teda radši jaro. Líbí se mi když všechno kvete a voní," otevřela oči a zadívala se na Antonína. Měla nádherné hnědé oči. Vydržel by tam stát a dívat se na ni velmi dlouho. "Nepůjdeme dovnitř? Začíná mi být zima." "Samozřejmě. Promiň, že mne to nenapadlo," vzal do ruky prázdnou sklenku odloženou na zábradlí. Zamířili zpět do sálu, kde už začali pomalu, ale jistě ubývat hosté. Posledním bodem programu bylo vystoupení irského klavíristy. Moderátor ho uvedl jako začínajícího hudebníka. Zřejmě vůbec netušil o čem mluví, protože klavírista byl skutečný virtuóz. Lenka s Antonínem nebyli jediní, koho zaujal. Posledních pár hostů se shluklo poblíž umělce. Popíjeli víno a bylo jim úžasně.
Potom doprovodil Antonín Lenku do hotelu, kde byla ubytována. Popřál jí krásné sny a zamířil k hotelu, kde byl ubytován on. Ač již bylo po půlnoci, nechtělo se mu ještě jít spát, a tak to vzal k hotelu trochu oklikou. Když procházel parkem, neodolal pokušení a místo po chodníku se brodil šustícím listím. Vždycky se při tom cítil jako malý kluk.
Často po hotelech nespává, a tak si to ráno hezky užíval. Domů vyrazil až po velmi vydatné snídani.
Během vzpomínání v něm pizza postupně zmizela celá. Bez nadšení umyl nádobí. Čekalo ho dnes ještě praní a žehlení. Jak moc rád chodil v bílých košilích tak moc nenáviděl jejich žehlení. Vždycky to odkládal na poslední chvíli, kdy už mu ve skříni zbývala jen jedna nebo dvě. S úsměvem si vzpomněl na dobu, kdy začal žít sám. Tehdy to řešil tak, že aby se vyhnul žehlení kupoval stále další a další košile a trička. Netrvalo ani měsíc než mu došlo, že tudy cesta opravdu nevede. Některé z těch košil mu vydržely dodnes.
Naplnil pračku prádlem, do koše posbíral ze šňůr už suché včera vyprané košile a s košem zamířil do obývacího pokoje, kde si k žehlení pouštěl muziku. Po chvilce žehlení si přinesl z lednice pivo. Nikdy ho to nebavilo, ale dnes obzvláště. Konečně hotovo. Po dvou hodinách žehlení byl koš prázdný. Uklidil košile do skříně a cestou zpátky se stavil pro další pivo. Dal si nohy na stůl a vrátil se ke vzpomínkám na Lenku.
Až teď si uvědomil, že na tom rautu se viděli naposledy. Před vánocemi jí ještě jednou volal. Byl to velice krátký rozhovor. "Ahoj, jak se daří?" "Ahoj, díky dobře. A tobě?"
"Mohlo by to být lepší, dlouho jsem tě neviděl," řekl tak, aby to vyznělo jako vtip, ale myslel to vážně." "Hele, budu muset končit. Tak se měj," řekla a než na to stačil zareagovat tak zavěsila. Nevraživě se podíval po telefonu a pak praštil sluchátkem. Byl rozčílený, cítil se jako obtížný hmyz. Zraněný ve své ješitnosti. Trvalo mu celý rok, než jí znovu zavolal. Zvedl to nějaký muž, od kterého se Antonín dozvěděl, že už tam Lenka půl roku napracuje, a že na ní žádný kontakt nemají. Antonína to tehdy velmi zarmoutilo. Přišel tím o jediný kontakt na Lenku, protože v telefonním seznamu nalezl devatenáct lidí se stejným příjmením.
Dopil pivo a začal přemýšlet nad tím, jestli chuť zmačkat plechovku a hodit s ní o zeď je lidem v jeho rozpoložení přirozená, nebo je to jen laciné gesto okoukané od filmových tvrďáků. Sice k žádnému závěru nedošel, ale při představě malování, které by nutně následovalo kvůli skvrně nebo škrábanci na zdi, to nakonec neudělal. Pověsil vyprané prádlo, ještě jednou se pochválil za vyžehlené košile a šel spát.
V neděli dopoledne zašel do garáže obhlédnout auto. Váhal, jestli má k Martině jet vlakem, jak původně plánoval, anebo jestli pojede autem. Autem jezdil jen minimálně, párkrát do roka a tak prakticky každý výjezd pro něj znamenal alespoň zběžnou kontrolu veškerých kapalin, tlaku vzduchu v pneumatikách a samozřejmě průjezd myčkou. Nakonec se rozhodl pro vlak s tím, že na výlet jí vezme jindy a už teď věděl kam.
Krátce po druhé hodině odpoledne dorazil k Martině. Přišla mu otevřít Petra, její matka. "Ahoj. Omlouvám se, že jdu pozdě. Vlak měl zpoždění." "No jo, to je tady normální. Nevím, že by někdy neměl zpoždění. Pojď dál, jsi netrpělivě očekáván," odpověděla Petra a Antonínovi nemohlo uniknout jak moc jí to sluší. Musel si přiznat, že čím déle žije sám, tím více se mění jeho pohled na ženy kolem něho. Připadají mu mnohem krásnější. Za Petrou se objevila Martina. "Ahoj," zavolala radostně. "Dort už jsme zařízli ráno, když tu byli děda s babičkou, ale neboj ještě zbylo," švitořila Martina, když ji Antonín vezl do obýváku. "Něco jsem ti přivezl. Na, tu máš. A přeju ti všechno nejlepší," řekl Antonín a podal Martině zabalenou knížku. "Kde máš tátu?" "Ale, hned po obědě musel do práce. Zase nějaká havárie. Poslední dobou se jim to tam všechno sype a to víš ,že u toho musí být on. Nikdo jiný by to neudělal tak dobře," odpověděla místo Martiny s trochou ironie Petra. "Dáš si kafe, čaj nebo sklenku vína, když nejsi autem?" "Zatím jen kafe. Diky."
"Jé, ta je super. Mami, podívej se co jsem dostala," volala Martina na maminku a ukazovala jí knížku. "Teda, ty se máš," přisedla si k ní Petra a prohlížela knížku s Martinou. "A ty jsi blázen, dělat si takovou škodu." "Ukrad jsem ji, tak to neřeš," zažertoval Antonín. "Co kdybych příští týden přijel autem vytáhl tě na tajný výlet. Myslíš, že by tě mamka se mnou pustila?" "Mami, že mne pustíš," začala Martina žadonit a koulela při tom očima tak, že se Antonín neubránil smíchu. "No, to bys musela být celý týden hodná a uklízet si pokojíček bez odmlouvání. Pak by se o tom dalo možná přemýšlet," začala smlouvat Petra. "Určitě budu maminečko. Fakt, nekecám," snažila se ukončit smlouvání Martina. "No a taky bys musela dělat domácí úkoly bez odmlouvání," pokračovala Petra. "No jasně mami. Že mne pustíš?" zaškemrala znova Martina. "Tak jo, ale žádný hlouposti. Je to jasný?" "Jasný," odpověděla Martina a podívala se na Antonína. "Tak kam pojedeme?" zeptala se. "Říkal jsem, že to bude tajný výlet. A tajný je proto, abys nevěděla kam pojedeme. Však se dočkáš," odpověděl Antonín. Martina ještě zkoušela vyzvídat, ale Antonín byl neoblomný, a tak to po chvíli vzdala. "No tak se pochlub, co jsi všechno dostala." "Tak sleduj. Budeš mrkat na drát. Tenhle pěkný svetr je od babičky a od dědy. Tahle spona do vlasů od taťky a tamhleto tričko od mamky, ale stejně, největší radost mám z té knížky." "Mamce to ale neříkej, byla by smutná," dodala šeptem, protože se Petra vracela s kávou a kouskem dortu pro Antonína.
"Ani mně neprozradíš, kam pojedete?" snažila se vyzvídat na Antonínovi i Petra, když ho vyprovázela ke dveřím. "Ne, ne. To je tajné," pobavila ho její zvědavost. "Tak dobře, už se ptát nebudu." "Tak já poběžím, ať stihnu vlak. Zatím se mějte a pozdravujte ode mne Mirka," řekl Antonín na rozloučenou a zamířil k nádraží.
Cestou domů ještě zavolal Jirkovi, "Nazdar ďáble, jak se daří?" "Nazdar, nazdar. No, jde to. A co ty? Už tě nějaká uhnala?" "Ale no ták, myslíš taky na něco jiného než na ženský?" "Občas jo, ale není to často," zasmál se Jirka. "Už máš program na příští neděli?" "Neměl jsem, ale jak tě tak poslouchám, tak už mám." "Odpoledne se u tebe stavíme. Teda, jestli nemáš nic proti." "Počkej. Cos to řekl? Stavíme? Jaká je?" začal ihned vyzvídat Jirka. "Je úžasná. Budeš překvapen. Tak v neděli po druhé nás čekej. A pozdravuj Zuzku. Tak ahoj." "Tak teda v neděli. Zatím čau," zakončil rozhovor Jirka.
V pondělí telefon ohlásil Antonínovi zprávu od Lenky hned ráno. Těšil se na odpoledne. Vypadalo to, že bude krásný den a tak se chystal vyrazit s fotoaparátem do přírody hned po návštěvě kavárny, která pro něj byla na prvním místě.
"Ahoj, co ty tady? Myslel jsem, že už tu bude Ivana," řekl Antonín Ireně sotva vstoupil do kavárny. "Měla tu být, vrátila se v sobotu, ale včera si nějak ošklivě zlomila nohu a je ještě v nemocnici." "Jak dlouho tam bude?" "To teda fakt nemám zdání. To víš, s otevřenou zlomeninou si tam asi pobude. Tak co si dáš?" "Kafe jako vždycky, vždyť mne znáš," odpověděl Antonín už cestou ke stolu.
"Je prostě skvělá," pomyslel si Antonín po přečtení zprávy od Lenky.
Ahoj Bedřichu,
mám ráda modrou barvu stejně jako mnoho jiných žen. Není těžké to odhadnout. S tím vínem to byl lepší odhad.
Neznám nikoho, kdo by měl nějak zvlášť rád ozvěnu. Doufám, že přidáš další nápovědu?
Lenka
Přečetl si Lenčinu zprávu ještě jednou a hned jí odepsal.
Ahoj Lenko,
doufám, že jsi měla příjemný víkend. Posílám další nápovědu - pod kotníkem na vnitřní straně levé nohy mám vytetovanou ještěrku.
Stále ještě používáš pánské vůně? Myslím, že to bývala JOOP - green apple.
Měj se hezky.
B.
Nechtěl prozradit svoji identitu příliš snadno. Proto jako nápovědu popsal své tetování, o kterém Lenka nemohla mít ani tušení.

Zaplatil a zamířil k domovu, kde se ani nevyzul z bot, jen se z chodby natáhl pro svého Nikona, odhodil tašku do kouta a vyrazil hledat první sněženky.
Než se dostal za město, už byla tma na focení, ale Antonínovi to bylo jedno. Procházel lesem podél potoka. Přemýšlel, jak dlouho asi vydrží hrát s Lenkou tuhle hru. Marně hledal odpověď na svoji otázku, protože tušil, že vše se může změnit ze dne na den. Ale stejně mu bylo hezky.
Domů se vrátil pozdě a bez jediného snímku. Už dávno věděl, že nemá cenu fotografovat za každou cenu. Vždycky to bylo na snímcích poznat. Uměl se vracet domů s vědomím, že měl s sebou fotoaparát jenom jako němého společníka.
Když se ohříval u topení s hrnkem čaje v dlaních, sklouzly mu oči na šachovnici. Stále na ní byla rozehraná partie s Ivanou. Ze šuplíku vytáhl cestovní šachy. Dostal je kdysi od svého táty. Příšerné provedení. Jednotlivé figurky byly natisknuté na kouscích fólie a ty se zasouvaly do fóliových kapsiček na šachovnici. Postupně zasouval figurky do správných kapsiček přesně podle šachovnice. Namohl si, ale, vzpomenout, je-li na tahu on nebo Ivana.
Dopil čaj a cestou do kuchyně uložil složené cestovní šachy do kapsy u bundy. To byla také jejich jediná výhoda, že se dají s rozehranou partií složit do takřka pohlednicového formátu.
Dopoledne mu přišla nová zásilka brýlových obrub. Postupně je ukládal do regálu. Zastavil se až u těch, které mívala i Lenka. Věděl, že to jsou přesně ony. Odložil je stranou a pokračoval v rovnání. Když měl rozrovnáno, pohodlně se usadil a vzal do rukou "Lenčiny" obroučky. Musel se pousmát nad tou ironií osudu. Seděl v křesle, které vybírala Lenka. V prodejně, kterou vybavovala Lenka. V ruce držel obroučky jaké mívala Lenka. A čekal na textovou zprávu, že mu Lenka poslala email.
Zpráva přišla až před čtvrtou. Byl už celý nesvůj. Takhle pozdě ještě nikdy nepřišla. Myšlenka na to, že dnes Lenka bude čekat na odpověď u počítače na sebe nenechala dlouho čekat. Nikdy neměl takové nutkání zavřít obchod dříve a utíkat do kavárny rychle odpovědět.
Bral to sportovně. Něco jako cvičení sebekázně. Zavíral přesně dle rozpisu otvírací doby nalepeného na dveřích. Ani úklid neodložil na ráno, i když ho to velmi lákalo. Pouze nákup odložil.
Do kavárny nakonec dorazil jen o chvíli dříve než obvykle. "Ahoj Ireno. Můžu poprosit o kávičku?" zeptal se spíš ze zvyku, než z nutnosti svoje obvyklé přání opakovat každý den a odešel k volnému počítači. Byl dost netrpělivý a tak se napoprvé uklepl při zadávání hesla. Na druhý pokus se vše podařilo a Antonín se dychtivě začetl do zprávy od Lenky.
Ahoj Bedřichu,
víš toho o mne opravdu mnoho a já pomalu začínám tušit, kdo jsi. Možná mi ještě párkrát napovíš a budu to vědět jistě.
Měj se krásně.
Lenka
"To snad ne. Přece nemohu být tak čitelný," pomyslel si Antonín a začal důkladně rozmýšlet svoji odpověď.
Ahoj Lenko,
jsem v rozpacích. Nevím jakou další nápovědu poslat. Snad jen to, že rád hraji v kostky.
Začínáš tušit, kdo jsem a nepřestáváš mi odepisovat. Je to milé.
Hezký den
Bedřich
Po odeslání si zprávu ještě jednou otevřel a znovu pročítal každé napsané slovo. Když dočetl, spokojeně se napil kávy a přihlásil se do přihrádky, do které mu chodily zprávy z konferencí. Během pročítání zpráv několikrát kontroloval mobilní telefon, protože stále doufal, že Lenka sedí u počítače také a očekával, že mu telefon ohlásí odpověď na jeho email.
Před odchodem se ještě, pro jistotu, přihlásil do Bedřichovy přihrádky. Zprávu od Lenky tam, ale, nenašel.
Cestou z kavárny se zastavil v obchodě a zamířil k nemocnici. Cedulka na vrátnici Antonínovi potvrdila domněnku, že jde už po návštěvních hodinách.
Vstoupil na oddělení. Procházející sestra mu ukázala na pokoj, ve kterém najde Ivanu. Neodpustila si poznámku o návštěvních hodinách, ale v návštěvě Antonínovi nebránila.
Zlehka zaklepal na dveře a pomalu vstoupil. Ivana si zrovna četla, "No ne, co ty tady?" "Ahoj, to bych se spíš měl ptát já tebe, ne?" zasmál se Antonín. "Tady jsem ti něco přinesl," řekl a vytáhl z kapsy plechovku ananasového kompotu. "Díky, že si děláš škodu." "To abys tady neumřela hlady a mohli jsme dohrát ty šachy. Ještě tu někde ve vzduchu visí večeře," řekl Antonín a s úsměvem vytáhl z kapsy cestovní šachy s rozehranou partií. Položil je k Ivaně na postel. "Škoda, že tu nemám otvírák, docela mám na ten kompot chuť. Budu muset ráno někoho poprosit," povzdechla si Ivana. "Nebudeš," odpověděl Antonín a už otevíral otvírákem na kapesním noži plechovku. "Nevíš, kdo je na tahu? Nějak jsem si včera nemohl vzpomenout." "No jo, to bude věkem. Měl by ses šetřit, už nejsi nejmladší," dostalo se mu provokující odpovědi, když jí podával otevřený kompot. "Hele, to tě doma neučili, že se máš ke starším chovat slušně?" odpověděl stejným způsobem. "Dík. Myslím, že jsem na tahu já. Dáš si taky?" nabídla Ivana Antonínovi. "Já vím, že chceš, abych vyzkoušel, jestli to není otrávené," škádlil Antonín Ivanu a přitáhl si její ruku se lžičkou ke svým ústům. "To není pravda," bránila se Ivana.
"Už končete, za chvíli přijde pan doktor," nahlédla do pokoje sestra. "My to snad nedohrajeme," zasmál se Antonín. "Tak se brzo uzdrav, ať na tebe Áron dlouho nečeká." "Jo, díky za návštěvu. Pozdravuj Irenu. - teda, jestli do XTčka chodíš, i když tam nejsem já?" "Ahoj," rozloučil se Antonín ve dveřích a ponechal Ivanu bez odpovědi.
Venku začalo pršet. Pod stříškou autobusové zastávky zkontroloval telefon. Lenka nepsala. Uklidil telefon do vnitřní kapsy bundy a vyrazil do deště.
Byl ještě na schodech, když mu začal zvonit telefon. Bez pohledu na displej hovor přijal. Nerad na sebe upozorňoval dlouhým vyzváněním. Zvláště na chodbě panelového domu, kde se vše tak rozléhá. "Oční optika Kylián, hezký podvečer." "Ahoj, už jsi doma?" ozvala se ze sluchátka Ivana. "Jsem u dveří, ale ještě zvenku. Copak tě trápí?" "Chci ti ještě jednou poděkovat za návštěvu. Vůbec jsem to nečekala, moc mile jsi mne překvapil. Opravdu díky." "Nech' to koňovi, ten má větší hlavu," odpověděl Antonín, zatímco si v předsíni sundával bundu. "A taky ti chci říct, jak budu táhnout." "Tak to momentík počkej. Už jsem tady, můžeš povídat." "Potáhnu koněm z cé šest na dé osm a beru tvoji věž," zasmála se Ivana. "To nebylo špatný. Musím hrát hned, nebo mi dáš čas na rozmyšlenou?" vyjednával o čase Antonín "Klidně přemýšlej. Nechám ti na to třeba celou noc. Teda, jestli to potřebuješ," škádlila ho Ivana. "Tak dobrá, určitě se ozvu. Zatím se měj fajn a dobrou noc. Díky za zavolání," začal se loučit Antonín. "Tak jo, budu se těšit," odpověděla Ivana a po chvilce dodala: "na tvůj další tah."
Po chvilce vzdal rozmýšleni dalšího tahu a odešel si svařit víno na zahřátí. S šálkem v ruce se vrátil k šachovnici. Stále ještě studené ruce ohříval o šálek. Na první pohled se mu nabízel tak úžasný tah, že se až musel podivovat, že na něj nepřišel dřív.
Bylo mu sice fajn, ale rozhodně neměl náladu hrát s Ivanou celý večer šachy přes telefon. Napsal tedy zprávu jak bude táhnout, ale její odeslání odložil na později. Odeslal jí až těsně před tím, než vypínal telefon a šel spát.

Ráno ho ani nepřekvapilo, že hned po zapnutí telefonu přišla zpráva od Ivany s dalším tahem. Nemýlil se, odesílala ji ještě v noci. Odpověď nechal na večer a vyrazil do prodejny.
Odpoledne pak, nejprve do kavárny, kde na něj čekal další email od Lenky.
Ahoj Bedřichu,
nenapsal jsi mi nic dalšího co o mne. To už jsi v koncích? Myslela jsem, že mne znáš lépe. Myslím, že už vím, kdo jsi. Občas na tebe vzpomínám. Jak je to vlastně dlouho, co jsme se neviděli?
Proč bych ti měla přestat odepisovat? Je milé, číst tvé zprávy, tak proč bych se o to měla připravit :-)
Lenka
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat.
Ahoj Lenko,
taky na tebe moc rád vzpomínám. Tak nádherné hnědé oči (že by další věc, kterou o tobě vím :-)) jako jsou ty tvoje jsem od našeho posledního setkání neviděl. Vlastně jsem tak hezké oči neviděl ani nikdy předtím.
Měj se krásně
Bedřich
Zazvonil telefon. "Oční optika Kylián, dobrý den." "Nazdar chlape, tady Jirka," ozvalo se z telefonu. "Ahoj. Jak se daří? Je nějaký problém s tou nedělí?" "Ne, to je v pohodě. Spíš jsem se chtěl zeptat, jestli bys nechtěl přijet už v sobotu. Budu slaměnej vdovec a tak bychom mohli na jedno, až několik, zajít." "No," chvilku váhal Antonín. "Teda samozřejmě, pokud nebudeš se slečnou," zachechtal se Jirka a hned dodal: "ale klidně můžete už v sobotu přijet oba." "Hele, to není špatnej nápad. Přijedu v sobotu ráno." "A sám, nebo se slečnou? Abych případně uklidil pokoj pro hosty." "Přijedu sám. A se spaním si nedělej starosti. Já se vyspím klidně v maštali." "Fajn, budeš očekáván. Zatím ahoj." "Tak jsme domluvení. Ahoj."
"Mám tě pozdravovat od Ivany," řekl Antonín Ireně, když mu přinesla kávu. "To už je doma?" "Ne, ještě je v nemocnici. Včera jsem se u ní stavoval. Ani jsem se neptal, kdy půjde domů." "No toto, kdo by to do tebe řekl?" kroutila nevěřícně hlavou s všeříkajícím úsměvem na tváři Irena, když odcházela obsluhovat. Jen nad tím mávnul rukou. Nemělo cenu nic vyvracet. Stejně by to bylo marné.
Pročetl obvyklé konference a prohlédl několik webů, ale nic ho nějak výrazně nezaujalo a tak toho brzy nechal. Při placení si Irena neodpustila poznámku: "Pozdravuj Ivanu, kdybys s ní náhodou mluvil." Přičemž na slovo náhodou kladla nebývalý důraz. Jen po ní nevraživě šlehnul očima, rozloučil se a odešel.
Měl chuť vařit a tak cestou nakoupil suroviny a k večeři si uvařil jahodové knedlíky. Vždycky, když ho takhle přepadla chuť vařit, stálo to za to. Navlékl modrou zástěru a už to lítalo. Za chvilku už knedlíky padaly do vroucí vody. A o další chvilku později začal dopadat na knedlíky na talíři strouhaný tvaroh. Výtečně si pochutnal.
Po večeři poslal Ivaně zprávu s dalším tahem, kterým ji velmi prozíravě připravil o střelce útočícího na jeho dámu. Ač bylo do soboty daleko, otevřel skříňku ve které ukrýval veškeré fotografické nádobíčko kromě aparátů, které mají své místo na stěně. Věděl, že se jeho zásoba filmů od posledního nákupu řádně ztenčila, ale přesný přehled neměl. Vhodné filmy měl poslední dva a pár volných snímků v aparátech. Obvykle by mu to stačilo, ale nerad fotil, aniž by měl rezervu alespoň jednoho filmu. Poznamenal si nákup filmů do diáře, i když věděl, že je to zbytečné. Na filmy nikdy nezapomněl.
Zavřel skříňku a z knihovny vytáhl alba fotografií a rozložil je na pracovním stole. Sotva otevřel první, ozval se z kuchyně telefon tónem oznamujícím novou zprávu. Nevěnoval mu pozornost a pokračoval v prohlížení alba. Fotografii, kterou hledal, nalezl až ve druhém albu. Vytáhl ji z fólie a podrobně ji prohlížel pod lampou. Nechtěl přijet k Jirkovi s prázdnýma rukama, a ta mu chtěl alespoň přivézt pořádnou zvětšeninu fotografie Zuzky, když byla ještě malá. Fotografii už vybranou měl, teď už zbývalo jediné - najít příslušný film. To, ale pro Antonína nebyl žádný problém, protože vše pečlivě archivoval. Zabralo mu to jenom chviličku.
Vrátil alba do knihovny, film uložil do obalu a šel vyřídit příchozí zprávu. Ivana posílala další svůj tah. Provedl její tah na šachovnici. Musel se chvíli přemáhat než se posadil k šachovnici a začal přemýšlet nad dalším tahem. Po chvíli to vzdal a šel se najíst a spát.
Úplně zapomněl na šachy. Vzpomněl si, až před polednem, až když se Ivana připomněla zprávou. Hned jí zavolal aby se omluvil a slíbil, že svůj tah pošle hned jak přijde večer domů. Během polední pauzy zanesl film do fotolabu a hned nakoupil filmy na víkend. Po práci si vyzvedl hotovou fotografii Zuzky a zamířil do Xtčka. U všech počítačů bylo obsazeno a tak si zatím udělal pohodlí u baru. "Co to náš?" ptala se Irena. "Ale, jen fotku kamarádovy kobylky, když byla ještě hříbě. Chceš se podívat?" odpověděl a podával jí desky s fotografií. "Ráda, ale až za chvilku, teď mám docela fofr a nerada bych ti ji zničila." "Nech si to tady, já jdu brouzdat, tamhle už je volno," řekl Antonín a zamířil k počítači který se právě uvolnil. Nemohl se dočkat zprávy od Lenky. Byl zvědavý, jak dlouho ještě bude předstírat, že už ví, kdo je.
Ahoj Bedřichu,
jsi skvělý lichotník. Něco tak krásného jsem už dlouho nečetla. Udělal jsi mi tím velikou radost. Díky.
Lenka
P.S.: Prozradíš mi svoje telefonní číslo?
"Je úžasná," pomyslel si.
Ahoj Lenko,
myslím, že nevíš kdo jsem. Pokud to víš, tak rozhodně ne tak dlouho, jak to předstíráš :-))
V době, kdy jsme se vídali jsem ještě žádné tetování neměl a v kostky jsem hrál naposledy v šesté třídě :-))
Možná by ses na mne mohla za ty drobné lži zlobit. To by mne mrzelo. Vážně.
Měj se krásně.
Antonín
"Pěkná fotka," vracela Irena Antonínovi desky, když viděla, že už končí, "netušila jsem, že fotíš." "Snažím se. Zdaleka ne všechny fotky z mých začátků jsou tak povedené. Tahle je spíš výjimkou," odpovídal Antonín během placení. Docela ocenil, že si Irena odpustila poznámky o Ivaně.

Cestou domů řádně zmoknul, ale, jak se záhy přesvědčil, fotografii se nic nestalo. Posadil se k šachovnici a během krátké chvilky letěla k Ivaně zpráva s jeho tahem.
Ze skříně vytáhl rám s paspartou a fotografii do něho pečlivě zarámoval. Potom ho pověsil na zeď a posadil se do křesla. Obvykle nenechával dělat tak velké zvětšeniny svých fotografií. Tahle si to ale zasloužila už dávno.
Ivana se v nemocnici zřejmě nudila, protože její odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Seděl v křesle a hlavou mu táhly vzpomínky na Lenku. Vlastně ani ne na Lenku, jako spíš na svoje představy, kterých měl tenkrát plno. V jedné z nich zůstali s Lenkou v zimě na horské chatě sami úplně odříznutí od světa. Jak absurdní a nereálné. Zásoby potravin měli dostatečné a tak je nic netrápilo. Za zavřenými okenicemi zuřila vánice. Celé dny proseděli u krbu a povídali si. Vždycky byl úplně vyřízený, když ji viděl vycházet s mokrými vlasy ze sprchy. Někdy měl pocit, že ho provokuje. Sedla si na kůži u krbu a slastně přivřela oči. To se opakovalo každý den. "Mohu k tobě," zeptal se jednoho dne. Zavrněla jako kočka a přikývla aniž by přitom otevřela oči. Posunula se, aby udělala Antonínovi místo. Klekl si vedle ní a očima doslova hltal její tělo zahalené županem. Sehnul se, aby jí políbil na spánek. Nádherně voněla. Políbil jí ještě jednou. Očima sklouznul do výstřihu. "Krásně voníš." "Jsi milej." Otevřela oči. Měla neskutečně dlouhé řasy. Něžně se jí dotknul na krku. Shrnul jí župan z ramene.
"K čertu s takovými představami," vrátil se Antonín do reality a šel si dát studenou sprchu.
Když se vrátil, sedl si k šachovnici a během chvilky poslal Ivaně svůj další tah. Vypnul telefon a šel si lehnout do postele. Najednou mu připadla tak prázdná. Aby ne, manželské dvojlůžko bude pro jednoho vždycky prázdné.
S představou Lenky, koupající se v řece při svitu měsíce, za víčky po chvilce usnul.
Probudil se nezvykle brzy. Po chvilce, kdy se ještě převaloval na posteli, vstal a šel si do kuchyně udělat hrnek horkého kakaa.
Hned po práci zamířil do kavárny. "Ahoj. Ivana už je doma," hlásila Irena. "Já vím. Volala mi," odpověděl Antonín a zamířil k volnému počítači.
Lenka nezklamala.
Ahoj Antoníne,
teda, je-li toto tvoje skutečné jméno a není to tvoje další zkouška :-) Nebo, že bys se pravé jméno napsal omylem?
Nenapsal jsi mi svoje telefonní číslo. Nechceš, nebo jsi zapomněl? Možná bychom se mohli někdy sejít.
Lenka
Rázem měl o čem do pondělka přemýšlet.
Ahoj Lenko,
Antonín je mé skutečné jméno. Když jsem psal předchozí zprávu, podepsal jsem se omylem skutečným jménem. Než jsem zprávu odeslal, všimnul jsem si toho, a záměrně to neopravil.
Až tě po létech uslyším, pokud k tomu dojde, chtěl bych se ti dívat do očí. Proto jsem ti nenapsal svůj telefon.
Měj krásný víkend.
Antonín.
Vynechal čtení zpráv z konferencí, zaplatil a vyšel před kavárnu. Přišel okamžik, kterého se podvědomě bál od okamžiku, kdy Lence odeslal první email. Už brzy, velmi brzy, se bude muset rozhodnout.
Chvíli jen tak stál a bylo mu úplně jedno, že prší. Pramínky vody mu stékaly po tvářích. Na rtech zanechávaly kyselou chuť. Otřel si obličej dlaní a zamířil k domovu.
Ani během balení věcí na víkend neutekl myšlenkám na Lenku. Při ukládání fotoaparátu do brašny ho napadlo, že by se mu moc líbilo, kdyby mohl udělat pár Lenčiných fotografií. Poslední dobou ho fascinovaly portréty a tak v duchu už rozestavoval světla. Přidal filmy, brašnu zavřel a spolu s batohem odnesl do předsíně.
Usadil se k šachovnici, ale dlouho u ní nevydržel. Jak bude táhnout, věděl už když psal Ivaně včera. Odeslal svůj tah a šel si do kuchyně udělat večeři.
Ještě nedojedl a už zvonil telefon. Rychle polknul sousto: "Ahoj Ivano." "Ahoj Toníku. Dostal jsi mne, jsi fakt dobrej." "Já vím," odpověděl samolibě. "Aby ti ta pýcha nestoupla do hlavy," odpověděla pobaveně Ivana. "To nebude tak zlý. Dlouho mi to nevydrží," připustil Antonín. "Přijdeš zítra na večeři?" "To nedopadne. Ráno odjíždím ke kamarádovi a vracím se až v neděli večer." "Tak v pondělí? Může být?" "Může být. V kolik a kde?" "Tak v sedm u mne." "Budu tam." "Tak jsme domluveni. A užij si víkend." "Ty taky. Jen tak mimochodem, co bude dobrého?" "Nech se překvapit. Sázka byla o večeři. Nebylo řečeno jakou, ale věř, že vařím líp než hraju šachy," zasmála se Ivana. "Dobrá, nechám se překvapit. Tak se měj." "Ty taky. Ahoj." Rozloučili se a Antonín se vrátil do kuchyně.
Vyjel poměrně brzy, chtěl se cestou zastavit ve skalách a pořídit tam pár snímků dřív něž sníh zmizí úplně. Ve skalách se mu moc nedařilo. Víc snímků pořídil kolem potoka. Když se vracel na parkoviště, zahlédl, jak do přilehlého hotelu vchází Mirek a po jeho boku velmi atraktivní slečna. Nemohli Antonína vidět, jak byli zaujetí sami sebou.
Uklidil fotoaparát do auta a zamířil k hotelu. Mirek právě přebíral klíče od pokoje. "Ahoj Mirku." "Ahoj," odpověděl Mirek a pustil slečnu, kterou až dosud držel za ruku. "To si Petra ani Martina nezaslouží," ukázal Antonín na slečnu. "Kdepak jsi dneska? Havárie v práci? Nebo snad školení?" pokračoval ve svém jízlivém monologu. Z hlasu mu bylo slyšet opovržení. "Kdybych to tehdy jen tušil, netahal bych tě z toho auta." "Nepleť se do toho," odpověděl Mirek. "Nebo snad chceš nastoupit na moje místo?" dodal ještě posměšně a chytal se odejít. "To jsi neměl říkat," řekl Antonín s důrazem na každé slovo. Levou rukou si otočil Mirka k sobě a pravou ho praštil do obličeje. Potom bez jediného dalšího slova odešel.
Sedl do auta a se spoustou sprostých slov určených Mirkovi v hlavě odjel.

"Vítej chlape. Jsi nějaký pohublý. Jak to děláš? Ty buď vůbec nejíš, nebo moc souložíš," vítal ho se smíchem Jirka. "Nazdar chlape. Doufám, že nemusím odpovídat," zasmál se Antonín, protože mu to uvítání zvedlo náladu, a podával Jirkovi ruku. "Jak jsi k tomu přišel, to vypadá čerstvě," všiml si Jirka Antonínových pohmožděných kloubků na ruce. "Uklouzl jsem ve sprše," zalhal Antonín a bylo vidět, že se o tom nechce bavit. "Tak pojď, trochu to stáhneme, hodíme něco do hlavy a pak bych potřeboval jet krmit. Pojedeš se mnou?" "No jasně, že váháš."
"Něco jsem ti přivezl," podával Jirkovi fotografii Zuzky. "Díky, je vidět, že nejsi žádný ořezávátko. Jednou z tebe možná něco bude. Budeš mrkat, jak vyrostla za dobu co jsi tu nebyl."
Po obědě osedlali koně a vyrazili na projížďku a ke krmelcům. "Proč jsi nevzal slečnu s sebou," ptal se Jirka. "Protože je to malá slečna," začal své vyprávění Antonín. "Nedávno jí bylo devět let a už tři roky nechodí." "Počkej, tím chceš říct, že máš už devítiletou dceru a já o tom nic nevím?" "Ne, není to moje dcera. Kdysi jsem jí vytáhl ze zmačkaného auta. Před týdnem měla narozeniny, a když jsem viděl, jak je nadšená z encyklopedie o koních, vzpomněl jsem si na tebe." "Stůj," řekl Jirka a zastavil svého koně. I Antonín zastavil svého koně a už vytahoval fotoaparát, aby pořídil pár snímků stáda muflonů.
Zpátky se vraceli už za šera. Postarali se o koně i ostatní zvířectvo a Jirka přinesl kus uzeného. "Napadlo mne, že tohle ve městě nemáš tak často," položil prkénko s masem doprostřed stolu. Podal ještě bochník chleba, nůž zapíchl do masa a sobě i Antonínovi podal talíř. "Tak já bych si teda s dovolením vzal," zakrojil Antonín s oblíbenou frází do masa zatímco Jirka otvíral pivo. "Jako doma. Hele, lahváče jsem koupil jen dva, k masu. Počítám s tím, že pak zajdeme na točený." "Proč ne, jsem pro. Točený už jsem neměl pěkně dlouho." "Tak vyprávěj a přeháněj, jak žiješ a co pořád děláš?" "Co dělám? Nikomu nic a pořád něco. Pořád fotím, teď zrovna jsem se dal na portréty. Je to docela zajímavý a náročný žánr," povídal Antonín mezi sousty. "A co ty, pořád koně?" "No jasně, bez nich už bych to snad nebyl já. Chtěl bych ještě začít sokolničit, ale to musí ještě chvilku uzrát. No, a taky nejsou prachy. Jenže ty nebyly nikdy," zavtipkoval Jirka.
"Tak co, jdeme hned?" ptal se Jirka, když dojedli. "Nač to odkládat, jasně, že hned," přitakal Antonín a zatímco Jirka uklízel maso sklidil ze stolu.
"Dva kousky," objednával Jirka, sotva vstoupil do lokálu. Obsadili poslední volný stůl zastrčený kousek stranou, ale blízko pípy. "No a co ženský? Neříkej, že žádnou nemáš. Když fotíš, musíš mít spoustu příležitostí k seznámení." Hospodský přinesl pivo. "No nemám, ale." zadíval se do pěny. "Tak, ať slouží," chopil se Jirka půllitru. "Na věky věků," odpověděl Antonín a stejně jako Jirka nejprve naznačil přiťuknutí a pak se napil. "Ale?" snažil se Jirka přimět Antonína k dokončení věty. "Možná jsem.," znovu se odmlčel, ale po chvíli pokračoval: "Možná jsem kdysi přišel ke dveřím, zaklepal na ně, a když se ozvalo "dále", tak jsem je, já vůl, neotevřel, ale zůstal stát venku," skládal Antonín pomalu slova a celou dobu upřeně hleděl do půllitru. "No, a, teď," ukusoval další slova: "Možná před těma samejma dveřma stojím znova. Dořekl a bylo vidět, že je rád, že se mohl svěřit. "Tak znova zaklepej." "Jo, kdyby to bylo takhle jednoduchý." "Kde je problém? Stačí říct, a já ti ho vymluvím." "Já nevím, už je to pár let. Ani nevím, jestli není vdaná," popisoval svoji nejistotu Antonín. "To je jednoduchý. Pozvi ji na rande a klidně jí vyklop, že ses do ní zbláznil, ale nevíš jestli na to máš právo, protože nevíš, jestli není vdaná. Na tom přece není nic špatnýho. Přinejmenším ocení tvé morální hodnoty. No ne?" "Hele, neobrátíme list? Pro mne to fakt není tak jednoduchý." "Klidně můžeme změnit téma, to je mi jedno," nebránil se Jirka. Na táccích nahradil hospodský bez ptaní prázdné půllitry plnými. "A co ty? Ještě někde děláš nebo už tě uživí hospodářství?" "Copak o to, hospodářství mě uživí, ale šatit mě ještě nestačí. A tak ještě chodím dělat pro lesáky, kdykoli je to potřeba. Nestěžuju si, jsem takhle spokojenej," odpověděl Jirka a bylo vidět, že opravdu spokojený se svým životem je. "Víš, myslím, že není nic krásnějšího, než když se narodí hříbě nebo jehně. Vždycky to jsou pro mě vánoce. Když vidím, s jakou láskou se o to mládě samice stará. Můžeš být jakkoli skvělej fotograf, ale tohle vyfotit nemůžeš. U toho člověk musí být a vidět to na vlastní oči," pokračoval zasněně Jirka. "Jo, to musí být super. Myslím, že si tohle vůbec nedokážu představit. Já znám spíš opačný extrém, kdy si městské děti myslí, že krávy jsou fialové a mají na boku napsáno Milka." "O tom mi vůbec nemluv. Vždycky mne může vzít čert, když v televizi vidím, jak dětem cpou do hlavy ty nesmysly o tom, že nějaká čokoláda může nahradit mlíko," navázal na Antonína Jirka. "To bychom mohli nadávat donekonečna. S tím stejně nic nenaděláme. Kdo umí používat rozum, ten si to přebere a ti ostatní za to snad ani nestojí." "Pravdu díš," zakončil Jirka. "Koně máš jen jako hobby nebo vozíš měšťáky za prachy?" ptal se Antonín. "Zatím jako hobby. Moc se mi nelíbí představa stokilového dědka na Zuzce, ale asi tomu časem neuteču," odpověděl smutně Jirka. "A co hypoterapie? To by nemuselo být marné. Co ty na to?" "Ty vole, to je nápad," zajásal Jirka. "Že mne to nenapadlo. To musím promyslet, ale řekl bych, že už je rozhodnuto." "Ještě dva kousky," objednal Jirka a už plánoval budoucnost svých koní. "Jestli tě to nepřejde, můžeš počítat s mou pomocí." "Beru tě za slovo, v tomhle směru mne ještě neznáš," zasmál se výhrůžně Jirka. Celý večer, i cestou z restaurace, pak rozebírali skvělou budoucnost ranče u Jerryho, jak ho pracovně nazvali.
"A jak se vlastně ta žabka jmenuje," ptal se u snídaně Jirka Antonína. "Martina." "V kolik pro ni pojedeš?" "Jsme domluveni, že ji v jednu vyzvednu. Tak před polednem pojedu. Můžu ti do té doby s něčím pomoct." "No, pomoct snad ani ne, ale byl bych rád, kdybys mi vyfotil koně do rodinného alba. Co ty na to?" "To je to nejmenší co pro tebe můžu udělat. Můžeme jít třeba hned," "Tak jo."