Deník 4.5.2002

Stojím u okna na půdě. Je špinavé, a mně je to úplně jedno. Poslouchám kapky bubnující na střechu. Pozoruju kruhy na kalužích. Ještě před chvílí jsem ani netušil, že prší. Ležel jsem a studoval. Vůbec nečtu beletrii, čtu jen technické knihy. Teď tu stojím a jsem stále víc fascinován chaotickým tokem svých myšlenek. Myslím na svý děti. Na problémy v práci. Na to, že o svých pocitech budu psát. Těším se na to. Rád píšu. Líbí se mi mít v rukou něčí osud. Božský pocit. Pro postavy, o kterých píšu, jsem Bůh. Nikdy jsem se na to takhle nedíval. Škoda. Líbí se mi být Bohem. Můžu je nechat počít i zemřít. Můžu si s nima dělat co se mi zachce. Nechat je opuštěné. Udělat je šťastné. To dělám moc rád. Můžu jim dopřát fantastickej sex. Můžu je trápit nešťastnou láskou. Ale taky o nich nemusím psát vůbec.