Obrázky

Seděl na podlaze své podkrovní pracovny a prohlížel obrázky visící na stěně. Pracovnu měl přesně takovou, jakou si vždycky přál. Velká podkrovní místnost, podél jedné stěny knihovna a u druhé stěny sestava kvalitního hifi. Obrázky, které prohlížel, malovala Karolínka. Kouzelná holčička s tmavými dlouhými kadeřemi. Právě pohled na tyto obrázky ho přiměl k zamyšlení nad minulým rokem...

V květnu, když byl na školení, potkal Hanku. Svoji dávnou lásku. Byli každý jiný, ale rozešli se v dobrém.

Zahlédl ji za výlohou obchodu se sportovními potřebami. Vybírala soupravu pro děvče školního věku. Chvíli ji pozoroval přes výlohu a váhal. Vešel do obchodu a přistoupil k ní "Nepotřebuješ poradit?" Otočila se. Poznala ten hlas. "Ahoj, kde se tady bereš, jak se máš". "Mám volné odpoledne, nezajdeme na kávu?" "Proč ne, ale ve tři musím vyzvednout dcerku z družiny." Dověděl se, že má dcerku Karolínku a také, že stále čeká na toho pravého. Sám toho na sebe moc neřekl. Nikdy toho moc nenamluvil. A i kdyby namluvil, Hanka měla tak úžasný hlas, že by ho vydržel poslouchat celé hodiny, stejně jako kdysi.

Vyměnili si tehdy telefonní čísla a šli každý za svými povinnostmi. Až v autě ho napadlo něco, co mu nedalo spát na dlouhou řadu týdnů. Tedy ono těch týdnů bylo jen šest, ale pro něho to byla celá věčnost.

..."Tatínku", zaslechl pláč z pokoje Anežky. Polekala se. Byla půlnoc a mnoho lidí potřebovalo k oslavě vstupu do nového roku spoustu nepříjemného hluku. Nenáviděl hluk. Přišel k Anežčině postýlce. Stačilo ji pohladit po vláskách, aby se uklidnila. Za chvíli už zase spala bezstarostným dětským spánkem. Bezstarostným? Určitě ne. Maminka jí moc chyběla. Teprve před dvěma týdny našel sílu jí říct pravdu. Je to už více než měsíc, co se jí maminka zabila v autě. Jsou jí čtyři roky a už nemá maminku...

Vrátil se do pracovny. A myšlenkami zpátky k Hance. Nebo spíš Karolínce? Trvalo mu celých šest týdnů, než se odhodlal zavolat Hance a pozvat ji na večeři. Přijala s jedinou výhradou. Nemá hlídání pro dcerku, takže jedině s ní. Kdyby tak tušila, jak moc si právě tohle přál. Vyzvedl je přesně, jak byli domluveni. Oběma to moc slušelo. Nemohl proto pochopit, že si Hanka nikoho nenašla. Strávili spolu příjemné odpoledne. Alespoň pro něho bylo příjemné. Pro ty dvě? Snad? Seděli na lavičce v parku a povídali si o životě. Karolínka cosi malovala. Mluvil o tom, že má čtyřletou dcerku Anežku. O tom, že se mu, jak si ještě nedávno myslel, v životě vše daří přesně podle představ a plánů. Teď už si tím tolik jistý nebyl, ale nahlas to neřekl.

Odpoledne, či spíše počínající večer, zakončili v klidné restauraci ve stylu rytířských sálů. Když je dovezl před jejich dům, podíval se dozadu na klimbající Karolínku. "Je to tak, jak si myslím?" "Nechceš zajít ještě na kafe?" nedočkal se odpovědi. Možná by ji tak náhle ani neunesl. "Ne díky, dnes ne. Mohu si nechat ty malůvky? Prosím." řekl s takovou naléhavostí v hlase, že nedokázala odmítnout.

Probudili Karolínku. Hanka ho na rozloučenou políbila na tvář: "Ozvu se ti."

Byl jen pár kilometrů od domova, když mu na telefon přišla zpráva: "Je to přesně tak, jak si myslíš." A v zápětí přišla další zpráva: "Dlouho jsem neviděla Karolínku tak šťastnou jako dnes." Už při první zprávě zastavil. Otřel si obličej dlaněmi a vypnul motor. Začal si prohlížet obrázky od Karolínky.

Přijel domů, potichu, aby nevzbudil manželku ani dcerku. V pracovně si pustil do sluchátek Bonie Tyler, i když věděl, že není ve stavu, kdy by byl schopen vnímat hudbu, a začal si znovu prohlížet obrázky. Usnul v křesle. Ráno vyházel z rámečků na stěně fotografie a nahradil je obrázky. Potom, aniž by se rozloučil se ženou nebo Anežkou, odjel do práce.

Po návratu z práce s ním zpočátku nemluvila ani klika od dveří. Byl trochu rád, že má čas probrat se svým životem. Z rozjímání ho vytrhla Anežka: "Tatínku, pojď jíst." U stolu bylo ticho. "Můžu ti s něčím pomoct?" zeptal se po večeři manželky. "Co se s tebou děje? Viděla jsem vyházené fotografie a ty obrázky. Od koho jsou? Máš nějaký problém?" "Ano, mám problém a k jeho vyřešení potřebuji snad jen trochu času. Stačí ti taková odpověď?" odpověděl, možná zbytečně ostře, tak, jak to cítil.

Po čase se vše zdánlivě vrátilo do vyjetých kolejí. Zdánlivě. Jenom zdánlivě. Setkal se s Hankou a Karolínkou ještě několikrát. Vždy se vracel domů naplněn spoustou nových pocitů, které mu velely, aby toho všeho nechal, a které ho zároveň nutily se neustále vracet.

Jednou se zdržel o něco déle. Hanka ukládala Karolínku ke spánku a při tom se to stalo. Spadl jí do čela ten neodolatelný pramínek vlasů. Všimla si jeho pohledu. "Mohu dnes zůstat?" zeptal se sotva slyšitelně. "Můžeš zůstat, kdykoli budeš chtít." odpověděla, když kolem něho odcházela z pokoje. Nechtěla se mu podívat do očí. Nechtěla, aby poznal, jak moc po něm touží. "Chtěl bych ti dnes umýt záda." řekl trochu nejistě a pro jistotu po chvíli ještě dodal "Pokud o to stojíš." Neodpověděla. Ani se neotočila. Zůstal stát ve dveřích. Pozoroval ji, jak bere dvě osušky, bez jediného slova, pohledu či povzdechu, prochází do koupelny a - zavírá za sebou dveře. Zavřel oči. Poslouchal, jak se svléká, jak spouští sprchu a jak vkládá své tělo do cesty pramínků vody. Pomalu otevřel dveře. Měla zavřené oči, ale věděla o něm. Zavřel za sebou a opřel se o zavřené dveře. Vychutnával si ten pohled. Dlouho to nevydržel. Pomalu k ní přistoupil a dotknul se její šíje. Nejprve jen zlehka. Potom celou dlaní, kterou nechal putovat po jejích zádech...

Přišel podzim. Krásnější, barevnější, smutnější. Nevěděl, co má dělat. Stále se sám sebe ptal, co je správné. Stále si nedokázal odpovědět. A potom ta nehoda manželky. Těžká dopravní nehoda. Ještě dva dny žila. Svět se mu úplně rozsypal. Hodně toho tehdy vypil. A snad jen vědomí, že každý večer usíná ve své postýlce dcerka Anežka, mu pomohlo nechat pití včas.

Hance to neřekl, potřeboval čas. Čas, aby si ujasnil, jak chce dál žít.

...Před hodinou mu od Hanky přišla zpráva: "Jsem těhotná..." Pouhá dvě slova, která, jak cítil, začala velice rychle udávat směr jeho myšlenkám o budoucím životě. Právě ve chvíli, kdy chtěl probudit Anežku a zajet s ní k Hance a Karolínce, přišla další zpráva: "Ale ne s tebou, už nejezdi..."